Nejasný pozdrav z konce světa...

Stačila by otázka, jedna věta...
Kde vlastně je, ten konec světa?
Pozůstatky staré doby.
Duchové ve zchátralých zdech...
Lesy, pole, spustlé domy.
Kostela torzo, kolem zarostlé hroby.
Ticho a klid..
Dnes už se tu prohání jen větru vír.
Oběti války teď střídá zas dokonalý mír.
Stopy vedou do svobody...
Ztracení lidé, hledající sebe, své mrtvé body.
Ožilé hranice bez hranic, táhnoucí se potokem
Šumné vody.
A ty co jsou, se lehce (ne)smývají.
Mezi břehy, živé duše.
Mementa přežívají.
Holé nebe nad hlavami,
Kořeny propletené pod nohami.
Noční tance na lukách, mezi hroby.
A hvězdy doopravdy svítí.
Nebýt tu a jednou tam být..
Jak hodiny se zastavit.
Kdo snad ještě neochutnal..
Tu zašlou krásu na pomezí prostoru a času.
Nenašel’s..?
Na mapách bys jen marně hledal.
Poezie, láska, hudba... dokonalý obraz léta.
Zažít ten pocit. Tak trochu jiný.
Nepoznaný... hozen do krásy divočiny.
Stačí se vydat na konec světa.
Má odpověď, jedna věta.