Monolog

Jak moc je cenné, vlastnit něco ve snu?

Život je pomíjivý stejně jako sen.

Přesto slzy přetrvají i po probuzení.

 

A když je práce tvým domovem

sníš o tom, aby se domov stal tvou prací.

Lehce vysvětlitelné věci nejdou provést

a ty lehce proveditelné zase vysvětlit.

 

Kruh je možná nejzapeklitější geometrický útvar,

proto je planeta tak záhadná

a lůno matky Země kulaté.

 

Proto ať vyrazím jakýmkoli směrem

jsem vždy kus od středu.

A hned co se adolescence rozplyne v mlžným sexuálním výparu,

zjistím, že plavání proti proudu nás dovede jen do opačného toku

bez vyhnutí se namočení.

 

A smrt je stálice, jen nevíme, kolik zastávek zbývá,

a který směr je vlastně správný, jsme tak trochu ztraceni na nádraží snů a představ.

Mnohdy ani netušíme, že to, co hledáme je před námi

nebo dávno za námi.

 

Honíme se za chabými marketingovými výjevy

v plastikovým světě figurín a syntetických materiálů.

 

Organické bytosti v biochemických záchvatech hormonů

a látek coby vodivých špagátků marionety.

 

Platíme za vzduch a vodu a svobodu a peníze a moc a lásku a sex

a já nechci znít jako ten pojebanej feťák z Trainspottingu,

nebo zneuznanej pisálek, abstinující staroch na sjezdu léčebny …

 

Ale říkají, že vypadám starší, než jsem,

to ty šediny z osmnácti a v očích mám prý moudrost.

 

K čemu je šílenství bez moudrosti a inteligence bez svědomí?

Ve vlasteneckém zápalu můžeš kydat kupu hoven, protože to chce tvá zem

a prezident to káže

a v religiózní extázi můžeš předstírat, že války jsou v pořádku

a prznění dětí není běžná věc, ale je.

Žijeme v hnusné době, co se vpíjí do mé nepopsané stránky.