Poslední slova pro Boba Dylana

Zmizel, on zmizel,
hlásek šepotal sny,
ty neskutečné večírky a černá dáma
ukradla mi tě,
ále
možná někde v Nashville
a dál na jih,
stopy v písku
a v těch stopách za tvým hlasem.
---
Kafe u Mikyho,
tvář vedle mé -
je tvoje.
V okně sychravo, na stropě moucha,
to kafe je vážně dobrý, barevné zdi
v černých lenonkách
nic nezkazí,
jako dojem rosy na květinách
v zahradě slečny Torii.
---
Pět, čtyři, tři, dva, jedna, nejsem tady.
Drkotavé koleje,
v nákladním vlaku do rytmu -
this thing kill fascists man!
---
A ráno ve vláknech kukuřice…
Vlastně mi to říkal
Joey, jak na Larimerce zastavil mu chlápek z Austinu.
Chápeš? Z Austinu!
Pohleď,
obchodní cestující v uličce zoufalství
jako Popelka s Casanovou s infantilními
pohledy jabloním.
Na lano sokola neutáhneš - víš?

Já vím, tohle město mi nepatří
ani to další...
Nepatří mi svět - hořkosladká úleva
Prostě chci tebe, kus země a
slunce v zádech -
---
Spousta místa na téhle nádherně modře zelené
čisté mysticky mytologické
uzdravujicí očišťující slonovinové
přátelské štědré vděčné ironické přátelské
ŠEJDÍŘSKÉ
s úsměvem víly - jak jinak?
---
Letos se urodilo, že sousede?
Tak, tak.
Tváře ošlehané větrem
v domově smutných medvědů
na Vysočině
a se srdcem otevřeným -

Pár dobrých let
farmářského života
klobouk, zaprášené boty a hůl do ruky
k večeru pár jablek a dýmku k rozjímání…
Dobrá země.
Vše co mám, jsou tyhle ruce a
svou raněnou duši -

---
Vyhaslý sluneční svit
v TANGERU, sirény se přibližují
své ozvěně.
Už nebude čas utéct jako vždy.
Ve dveřích zvracím vzduch
a miliony barevných obrazovek okolo,
díky oči mám své.

Staré jeskyně už mi
nepřipadají hrozivé.
Půjdu od zálivu k zálivu,
Prostě skrz.