Saň

Saň

Vlní se po travnatých kopcích
tvor bájný, tiše moudrý, ale věčně
neklidný.

Jeho drápy se noří do hlíny,
jako by sledovaly stopu,
kterou tu kdysi vyhloubily,
s nutkavou potřebou
připomínat dávnou magii.
S úctou kloní se nová stébla trávy,
potomci svých dědů, dědicové příběhů
o stvůrách prastarých.

Písčité duny vítají velikána uznalým
šumem, v rozespalé blaženosti
šíří zprávu o jeho příchodu.
Probuzena otiskem dračí duše
obnovují kulatá zrnka
sliby hluboké věrnosti.

Hadími pohyby proplétá se saň
mozkovými závity
jako hedvábný šátek mezi prsty.
Zanesené toky lidských osudů
se pozvolna pročisťují,
vlákny spojenými s veškerenstvem
proudí nektar zapomenutých pravd.