II. Koruna a stín

Rosteš vzhůru, svět tě míjí,
a když jsi malý, vše je velké.
Kapradí jsou džungle, větve chrám
a zrnko písku tvým vesmírem.
Ale čím výše kráčíš, tím menší svět je,
a přesto roste v tobě vědomí,
že tolik světů se ti stále skrytě vzdalují,
a ty je nevidíš, nikdy nezachytíš.

Vystoupil jsem na skalní vrchol,
pod nohama krajina jako z božího snu.
Široká, klidná, rozprostřená,
přesto chvíle vznešenosti rychle pomíjí.
Z výšky je všechno menší,
ale nikdy ne tak blízko.
Vesnice je jen bod, ale ten bod má své příběhy,
kde někdo vaří, spí, hádá se nebo umírá…

Velikost člověka není v tom,
že přeroste všechny kolem,
ale v tom, jak si uvědomí svou maličkost,
a s tím vědomím neodevzdá se strachu.

Viděl jsem strom, jehož koruna
objímala modrou oblohu
a pod ním, na zemi,
rostl mech – malý, měkký, tichý.
Zadržoval vláhu, držel půdu,
a kdyby zmizel, strom by padl.
A ten strom to věděl,
neskláněl se z pýchy, ale z úcty.

Čím více rosteme, tím více musíme vidět,
na čem stojíme – v čem máme sílu,
jinak naše velikost bude jen prázdnou pózou,
stínem, co se roztahuje, když zapadá slunce.
Velikost není věž,
je to plíce –
nadechne se a vydá, co přijala.