III. Pramen a kal

Poznání není řeka, která hřmí ve svém toku,
je to kapka, jenž se rodí v stínu kmene.
Stydlivá, tichá, trpělivě si klestí cestu,
mechem a kořeny, kdesi pod povrchem kamení.

Napil jsem se z pramene v horách,
voda byla ledová, jako tichý pozdrav sněhu,
čistá, prostá, beze jména a bez chuti světa.
A přece – sotva jsem se dotkl,
na dně se zvedl kal, šupiny… listí v rozkladu.
Pravda je křehká, jen na samém prahu,
s každou otázkou více rozvíří, více se skryje.

Člověk věří, že poznání je světlo —
ale někdy… je to jen odlesk měsíce v zrcadle,
něco, co klame, třpytí se, ale nedá se udržet.

Čím více čteš, tím ostřeji chápeš ticho mezi řádky.
Čím více slyšíš, tím jasněji cítíš, co zůstává nevyřčené.
V knihách moudrost snad, v životě pochyb pak.
A ten, kdo se mezi nimi pohybuje bosý,
pozná pravdu – ne z výšky… ale z doteku.

Pořežou ho kamínky omylů,
ale i zahřejí kameny smyslů.

Vědění není vrchol hory, je to cesta
podél řeky, co mísí se v rákosí,
co se ztrácí, co se vrací, co tě zkouší.
A čím víc víš, tím víc se ptáš –
ne co víš, ale co ti zůstává.

Vědec, básník, mnich i pastýř,
mají své chvíle, kdy skloní hlavu do dlaní,
a šeptnou do ticha: „nevím“
právě tehdy, v té prasklině hrdosti,
se ozve pramen.
Ne ve slovech, ale v odrazu tváře,
která se už nepýří věděním,
ale hladoví po další kapce.