IV. Cesta a kruh

Říká se: „jen jdi dál“… nesmíš zastavit,
jako kdyby věděli, že smrti se řítíš naproti,
protože přímka, po které tak dlouze kráčíš,
je jen iluzí světla; klam v očích, poutníka.

I šíp, jenž míří k obzoru,
se poddá světlu, vzduchu,
paměti luku i křehkosti letu.

Šel jsem cestou klikatou až do hor,
světlo chladlo, stromy ztrácely listy i hlas.
Myslel jsem, že stále mířím dál,
a přesto — ten kámen tam stál,
poznal jsem ho, jako se pozná starý sen.
Stopa v blátě sice zmizela,
avšak strom chuť pamatuje.

Cesty nejsou čáry —
jsou to kruhy a spirály,
navracející se v tichém rytmu,
v dlouhém tónu… srdce.
Vrací se do dětství, když zavřeme oči,
do polní lásky, když na bolest pomyslíme,
do lesní hlíny, když na déšť myslíme – prší!
Ale nejsme ti samí, kdo se tam vrací.

Každý krok k cíli je krokem od počátku,
ale v počátku je ukryto vše —
první jizva, co nás tak dlouho učila doteku,
první slovo, co nás tak mocně rodilo,
první jméno, šeptané potmě do polštáře.
Protože… Cesta je paradoxem,
hledáš to, co nesl si od prvního dne.

A kruh?
Není to pouto či okov.
Je to dech stromu.
Nádech i výdech,
smrt i návrat.
Letokruh, co neuzavírá tě.
protože…

Když se vracíš, už nejsi ten, kdo odešel.
Ale hlína pod tebou si na tě pamatuje.
Avšak již neoslavuje tvé mohutné kroky,
jen v tichosti, vřele objímá tě,
s otevřenou náručí vítá tě,
protože jsi konečně dorostl
zpátky k sobě…