VI. Hlas a ticho

Slovo je ohněm na jazyku.
Ze srdce vyjde, když svět se rozežehne,
v teple pohlazení, v popelu hněvu,
každá slabika zanechává stopy,
hlubokou ozvěnou, jenž se k nám navrací,
jako ladná melodie, jako divoká bouře
a někdy jen jako tichý dým uhlíků.

Mluvil jsem s člověkem, který mlčel tak dlouho,
že i vzduch kolem něj zpomalil.
Každé jeho slovo vážilo více než kámen,
každý foném byl tesaný tichem.
A já pochopil — mlčení není prázdnem,
ale plné bolesti, důstojnosti, mocného příběhu.
Ticho jako pohár, prázdná číše,
která čeká, až bude naplněna ?!

Mluvíme často… abychom
zaplnili prázdno, avšak ne to,
které obklopuje nás, ale to
které se v nás dlouze rozléhá,
když jsme sami v sobě.

Jenže… slova jsou jen obrys,
který zvýrazní to, co nelze skrýt.

Viděl jsem dívku, jak hádala
se s melodií samotného kyslíku,
její hlas ostrý jako křídlo v letu,
napjatý jako struna… když v tom utichla
a na rameni jí přistál modrý pták.
Ticho ji přikrylo jako hedvábí,
a v tom tichu probudila se,
za písně Skřivana.

Ticho není konec slova.
Je jeho naplnění.
Místem, kde se rodí otázky
bez potřeby odpovědi.

Prázdno je hlasitým nádechem,
který zůstane mezi dvěma tóny.
Je to ta přítomnost, jenž nemá jméno,
ale znáš ji, protože ji rád posloucháš.



Hlas bez ticha je jen rámus.
Ticho bez hlasu je zapomnění.
A spolu?
Spolu jsou hudba.

Když miluji — šeptám.
Když truchlím — mlčím.
A když chápu,
nehledám slova.
Jen prostor,
kde věci
promluví
samy.