VII. Plamen o popel

Touha je spalujícím ohněm,
nehoří jen dřevem, ale snem,
netíží ho rozum, jen záblesk
rozmazaného pohledu, nečekané slovo,
dotek, co zůstane na kůži déle, než měl.
A pak… celý svět páchne kouřem.
Srdce zčervená kouřovým žárem,
a všechno kolem mizí v mlze,
dokud nezůstane jen střed plamene,
kolem kterého kroužíš, jako můra,
která ví, že brzy uhoří,
a přesto nedokáže odletět.

Miloval jsem jako les,
co vzplál z jediné jiskry.
Každé slovo bylo teplem,
každý polibek výbuch,
a ticho mezi námi —
to bylo to nejžhavější.
avšak…
Nic nezůstalo nedotčeno.
A když oheň odešel,
nezbylo nic, co by bylo celé.
Jen popel, rozfoukaný do koutů paměti,
který se drží i na místech,
kam jsme si zakázali chodit.

Nezapomínej… že Plamen je nádherný,
avšak je to krutá krása, protože
nedovoluje kompromis.
Přijde si, vezme si, spálí na prach.
Dotek v jeho středu nese slib věčnosti,
a přitom je to jen krátký záblesk,
oslnivé teplo, že za něj dáš všechno.

Na spáleništi jsem našel výhonek —
malý, téměř neviditelný… ale živý.
Byl hluboko, tam, kam plamen nedosáhl.
Možná tak je to vždy:
to nejskutečnější přežije právě proto,
že oheň na něj nedosáhne.
Ale, my musíme nechat hořet vše,
abychom poznali, čím vlastně jsme.

Nezapomínej… Popel není koncem.
Je půdou, v níž už nelžou květy.
Je začátkem bez masek,
místem, kde zasévá se pravda.
Oheň nic neomlouvá…. on vše odhalí.
A když shoří i ten poslední sen,
možná v tobě zůstane jen to,
co bylo vždy posvátné —
čisté jako uhlík těsně před tím,
než se rozpadne znovu v zem.