VIII. Zrno a prach

Jestli jednou usedneš… usneš,
Ne proto, že bys musel, ale
protože dál už není kam.
Tělo zpomalí, dech se zkrátí,
a oči, unavené hleděním ven,
se konečně obrátí dovnitř.

A tam, snad, nenajdeš cíl,
ale poznáš, že bylo vždy v tobě
… Zrno.

Ani hlasité, ani zjevné,
jen tiché vědomí směru,
kterým jsi tak rád kráčel,
aniž bys vlastně věděl kam,
protože jsi věděl, že
smrt není konec, ale návrat —
ne do písku, ale do prachu.

Do půdy, kterou jsi celý život hnětl
chodidly, slovy i samotnými doteky.
A teď ji obohatíš.
Ne ztrátou — ale návratem.

Držel jsem zrno starého obilí —
tvrdé, vrásčité, bez jediného lesku.
Avšak, když dotklo se hlíny,
když schovalo se do temna slunce,
vstoupí v něj paměť, která nemluví,
jen roste… vzhůru, skrze stín i vesmír.

Možná však ale nejsme určeni k věčnosti.
Jsme jen chvilkou, hlasitým šepotem mezi tichem.
Ale i ten šepot může cestou nás unášet.
I prach může nést paměť kroku žíznivého dravce.
I stín může chránit semínko před sluncem.

Otázkou jest…
Co zůstává po člověku?
Ani kámen – ani kniha.
Ale otázka, kterou zasel.
Pohled, který otevřel.
Údiv… Soucit… Směr.

A tak každý jednou opadne —
Jako list.
Jako hlas.
Jako dech.
Ale možná…
v někom přeci jen zůstane.

Jako zárodek —
ne viditelný, ale živý.
Jako tichý stín pod stromem,
který si zapamatuje.
A tiše poděkuje,
že jsi tu byl.

(„Děkuji!“)