Dva králíci

Starý králík před mladým se chlubí,
kolik samic on obskočit ještě umí,
mladý králík však zahanbit se nedá,
i on s mnoha samicemi si to rozdá.

Nevědí, jak rozhodnout a komu na úkor,
a jak ukončit jejich malicherný spor.
Přemýšlejí, v čem podstaty spor vězí,
jak rozhodnout, a kdo v něm zvítězí.

Brzy na to přišel spásný nápad,
postavit samice v jeden dlouhý řad,
každý na to půjde z jiné strany,
kde potkají se, tam výsledky brány.

Starý samec jde na to ze strany levé,
samici každé vždy poděkuje vřele,
postupuje s rozvahou a zvolna,
žádná ze samic mu není vzdorná.

Mladý králík se tam vrhl s velkou vervou,
je zvyklý, že samice se o něj i porvou,
vletí na ně z pravé strany dlouhé řady,
a jako utržený ze řetězu za nimi řádí.

Postupuje rychle, možná, že až příliš,
když nedáš si pozor, tak se divíš,
pobíhá od jedné k druhé, div se neschvátí,
díky tomu malér je, „Jé, promiň tati.“