V mých představách BOHYNĚ...

JEN CO ZAČNE v kině Art
Trochu dlouhý film teď hrát,
Pak můžeme i my dva
Ten svůj part už rozehrát.
Nikde nikdo, jen pár bláznů,
Kteří ani netuší,
Jestli je v tom poloprázdnu
Někdo právě vyruší.
O to větší vzrušení
Nastane po setmění...

V HORKÉM KŘESLE sklouznu
Níž, abych byla
Vašim ústům blíž.
A Váš jazyk si tak
Krásně líže, občas
Vjede mi tam...
I mezi hýždě.
Nevnímám tu zvláštní scénu,
Která běží přede mnou,
Nemá žádnou velkou cenu,
Když jste ve mně...
A na kolenou.

SICE HO teď ještě vidím,
To velké plátno...
Ale pak už jenom
Slastí padnu shora
Rovnou na dno.
Teď zas já chci
Okusit, z toho křesla
Vás nepustit,
Dokud nedostanu sladkého
Nektaru, co rozptýlí se
V nekonečně temném oparu.
Do poslední kapky...
Dřív, než přijde střih
A závěrečné klapky.

MOJE RTY se lehce dotknou
Jazykem se spolu protnou.
Prsty hezky jemně promnou,
Až se z toho
Trochu prohnou...
A pak.. pevný stisk!
Odolat chce obelisk?

SJÍŽDÍM SHORA DOLŮ a zas zpět...
Dovolí mi všechno.
Na pokraj šílenství navzájem se
Dovádět.
Až na vrchol po chvilce hry
I já ho dovést chci...
A vím si rady.

JEN... CO UDĚLÁM s tím,
Když zatouží být malířem,
Co vymaluje plátno
Z neposlední řady?
Tomu nezabrání už
Ani moje vnady!

NEVÍM, O ČEM vlastně byl
Ten dlouhý nudný film...
Ale stál mi za to.
Abych se to dozvěděla,
Příště znova šla bych
Na to...