Zpěvy nemilosti I

Zpěv první

Tak jako jestřáb ve svém majestátném letu hledím na svět z výšky. Dostatečně vzdálen od lidských hlasů předstírajících milost, všechnu tu vatu, pod jejímž příkrovem se skrývá strach ze samoty, existenciální nedostatečnost a nízké touhy, s nimiž jdou lidé na trh pomíjivého uspokojení.

Muži opuštěná MILFka, co na sociální síti z podkrovního úkrytu vystavuje virtuální vnady, mladá zlatokopka, co se tajně předvádí ve vlastní nahotě a z lajků svých fanoušků čerpá naději, že jednoho dne svede svého miliardáře a do smrti už nebude muset pracovat. Prošedivělý stařík – seladon, co nepomine jedinou příležitost složit poklonu sebehloupější koketerii ženy vysílající virtuální signály o svém milostném rozpoložení. Rozjařený kozel – mistr chlastu, co si v koutě hospody u vyprázdněného půllitru hraje na mušketýra a svůdce ženských srdcí. 

Buď blahořečena Samoto, tvé velebné ticho – na hřebeni hor, v temnotě údolí i zázemí domova. Jen díky Tobě jsem přestal snít o tom, že odejdu do nenávratna – kamsi mimo vymezený prostor. Jen díky Tobě jsem přestal koketovat se smrtí. Jen díky Tobě pomalu nalézám klid, jenž se blíží onomu spočinutí v jednotě, ustanovení v prostoru a čase.

Buď blahořečena Samoto – tvá společnost mi pomáhá setřít rozdíl mezi životem a smrtí, vyrovnat se s realitou, od níž již netoužím uniknout, protože jsem se přestal bát smrti. Mé bolesti jsou již pouhými výzvami k jejich překonání a nikomu do toho nic není.

Když vidím lidi z internetu bědovat nad svým údělem, otevírat se soucitu, sdělovat se svými smutky a hledat útěchu v konejšivých výrazech, ve slovních projevech souznění vyjádřených na dálku z klávesnice digitálního zařízení, ponouká mne to do úsměvu. Stejně tak, když titíž zajatci sociálního média radostně rozdávají se srdcem na dlani dary své láskyplné rozjařenosti.

Je až šokující, kolik lidského porozumění a uznání lze nalézt ve virtuálním prostoru, kde každý lajk má cenu zlata a nulovou závaznost, kde každý kritický projev může znamenat jednoduché zablokování účtu, vymazání identity, odstranění z virtuálního světa, aniž by to někoho zarazilo. Přitom počet lidí užívajících psychofarmaka pro snesitelnost reálného života povážlivě roste – stejně jako počet sebevražd.

Buď blahořečena Samoto – bezpečí Tvého odloučení od všeho, co může narušit můj vnitřní klid. Odmítám hovory po telefonu, nikomu nevolám a nikomu nepíši zprávy. Jsem tak zproštěn všech povinností s kýmkoli komunikovat na dálku a děsit se naléhavého vyzvánění, když mi to zrovna není vhod.  A vhod mi to není skoro nikdy. Obzvlášť od ženy, která zrovna potřebuje potěšit nebo, jak jinak, zase s něčím pomoci.

Přemítám, k čemu by mi dnes byla jakákoli žena dobrá. Uvařit? To zvládnu lépe a chutněji sám. Uklidit? S tím nemám problém – a nesnáším nepořádně odvedenou práci. Pomilovat? Přitahují mne pouze mladé dívky a ženy do třiceti let – a na ty jsem už moc starý. Pohovořit? O čem? Žena, která by mě zaujala svým myšlením a filosofickým rozhledem, se ještě nenarodila. Pečovat o mě, až budu nemohoucí stařík? Toho se bohdá nedožiji. Snad aby mě po smrti zatlačila oči. Mám obavu, že o tom už nebudu nic vědět.

Tak jako jestřáb ve svém majestátném letu hledím na svět z výšky a není nic, co by mě ze své podstaty mohlo zasáhnout, nebo překvapit. Mým jediným nebezpečím je slabost, s níž občas někdy nad ránem prožívám sen o nenaplněné lásce.