Zpěvy nemilosti II

Zpěv druhý

Odhazuji veškerý soucit a ohledy k těm, kdo jako ovce jdou ochotně na porážku, jen aby si nemuseli přiznat, že uvěřili zlu, které je ohlupuje a mámivou propagandou vede do temnoty. Přitakávají vlastnímu ožebračování ve jménu falešných spasitelů lidstva, nechávají se očkovat smrtícími vakcínami, umírají na následky zkažené krve, a přitom nechtějí ani slyšet o tom, že naletěli lžím jako naivní děti neschopné samostatného úsudku a nezávislého hledání pravdy.

Jejich utrpení jim patří, protože nechápou souvislosti, a co víc, nechtějí pochopit zlo, které jim vládne a dělá z nich nevědomé otroky propadající sebemrskačství. Ano, lidé se přemnožili a neúměrně zatěžují planetu odpadem svého konzumního života. Leč namísto toho, aby prohlédli a hledali cestu k harmonii s přírodou, nechají se zabíjet elitářskými monstry, která hodlají svou mocí a bohatstvím zajistit, aby si pouze oni užívali bezbřehého hédonismu a za obnovu přírody se obětovali jiní.

To je celá podstata zeleného údělu – ponížení a utracení těch, co kriticky nemyslí, jsou ve vleku iluzí a oddávají se emocionálním a spirituálním přeludům vedoucím k úniku od reality. Nemám už žádnou smysluplnou představu o jejich duchovní cestě. A to bez ohledu na to, zda o takovou cestu usilují nebo je vůbec nezajímá. Lze toto snad nazvat přirozeným výběrem?

Odhazuji veškerý soucit a ohledy k lidem, kteří straní pederastům a přitakávají jejich zvráceným požadavkům. Vaše tolerance k sodomii neznamená nic jiného než potřebu tolerance k vašim vlastním zvrhlostem. Necháte si bez odporu prznit vlastní dítka? Nebo jste už o ně ztratili zájem? Užijte si dosyta vlastní osamělosti, jíž se děsíte i v těch nejčernějších snech. Tato společnost už o vás nemá žádný zájem – a bude hůř. 

Jakožto nomádi náhodných a virtuálních vztahů vedete již dnes život lidí bez domova. A brzy ztratíte i vlast a bez jasné identity budete bloudit v temnotách zatracení. Jak chmurný úděl! Budete tápat ve věčné nejistotě. Ve své nedostatečnosti se budete obklopovat zvířaty a jejich instinkty pro přežití si vykládat jako lásku, jaké se vám nedostává mezi lidmi. A jako zvířata také zemřete bez toho, aby vaše duše nastoupila zlatou duchovní cestu vstříc vyšším světům.

Odmítáte mě poslouchat? Už vidím ten váš ironický škleb, s nímž se vzájemně ubezpečujete, že jsem ten poslední, kdo vás má o čem poučovat, protože sám žiji osaměle bez ženy a bez rodiny. Omyl! Samota poustevníka není totéž, co osamělost. S porozuměním vnímám všechen ten marný kvas, jímž se snažíte potlačit pocit vlastní zbytečnosti. Mohu vás přivítat ve své poustevně, nebo se mi můžete vyhýbat obloukem. Všechno jedno!

Já si v životě již užil dost bolesti i radosti a jako jestřáb ve svém majestátném letu hledím na vás z výšky.