Zpěvy nemilosti V

Zpěv pátý

Vždycky, když prší, chodím v dešti ven a procházky tohoto druhu jsem si oblíbil. Mám rád ticho. Jsou chvíle, kdy se do něj ponořím a poslouchám vlastní myšlenky. Nutí mě vyslovit se, dát svým úvahám jasný tvar. Dokud se člověk nějakým srozumitelným způsobem nevyjádří, nic neví, nedospěl k žádnému názoru, neodhalil nic nového, nemá co obhajovat.

Jen tak bloumat ulicemi, parky, napříč náměstí v době, kdy každý hledí, aby se co nejrychleji ukryl v pohodlí a suchu nějakého příbytku či nálevny, pokud tak již dávno neučinil. Tehdy na sebe bere město i příroda zvláštní a nezcizitelnou tvář. Všude nabývá vrchu pevná uspořádanost věcí. Zem přijímá vláhu a vše ostatní, jako by se sklánělo před tímto posvátným obřadem, zaujme předem určené místo.

Chodím tiše pod deštníkem, pozoruji zavřená okna a nostalgicky se usmívám nad odevzdaností zmlklých chodníků a prázdných nároží. Cítím klid a bezpečí v jistém odkladu věcí příštích. Nazval bych to syndromem chtěné nejistoty. Dokud stav mého bytí připouští víc možností, mám naději na tu lepší z nich. Jenomže naděje někdy dokáže člověka úplně svést z cesty. Utápí se v nadějích a přestává věřit. A vzdát se nadějí je stejně těžké, jako nalézt víru.

Měl jsem přítele, který věřil tomu, že se stane letcem. Přihlásil se na armádní školu, ale nabídli mu jiný méně žádaný obor. Přijal s nadějí, že tak časem bude moci snáze zvrátit nepřízeň osudu. Postupem času ztratil víru. Naděje ho však neopouštěla. A čím více se upínal ke své touze, tím více měl potřebu zapíjet po hospodách bolest svého nenaplněného snu.

Po dvou letech ho vyloučili pro neprospěch. Jeho sen ho však dovedl až k oddílu sportovního létání. A když ho posadili jen tak na zkoušku za bezpočet přístrojů vytouženého kokpitu, ztratil odvahu. Nikdy nevzlétl ve víře, že kdyby byl býval přijat na zvolený obor stíhacího letce, byl by určitě špičkovým pilotem v zemi.

Jsou dny, kdy se proměňuji v podivného tvora připomínajícího plechovou želvu. Hlemýždím tempem se plížím za vzdálenými cíli zastíněnými davem a sílícími pochybnostmi. Plechovým krunýřem drkám do okolních předmětů pozornosti a cítím pouze skrytý tep vlastního srdce. Ti, kteří se dostanou do mé blízkosti, poklepávají zvonivý povrch a znalecky soudí obsah. Udílejí i různé rady, jak z toho ven. Nic je ale neuspokojuje tak, jako můj současný stav.

Slyším přidušená slova: Zde leží ten ztvrdlý výplod vzdáleného života, ta uzavřená výduť, která nepochopila, co se od ní čeká, ten vypjatý patvar metafyzických nesmyslů.

Chystám se vyslovit řeč, kterou mám už dávno pro tuto chvíli připravenu. Zvedám krunýř, aby moje slova byla jasná a zřetelná: děsivý rachot kovu – a můj hlas se roztéká po prázdné a nedozírné pláni tonoucí ve skelném odrazu hvězdné oblohy. Jen vzdálené postavy prchají nocí.

Jsem vůbec normální?