Zpěvy nemilosti XIV

Zpěv čtrnáctý

Čím je člověk starší, tím tíživěji na něho doléhají vzpomínky. Taková je už naše doba. Půlku života jsem prožil v reálném socialismu, druhou ve stejně reálném kapitalismu. V prvním byla pravda propagandistická služka, v druhém prodejná děvka. Nemohu říci, co bylo horší. Dnes tu máme postkapitalismus. V něm se pravda stala potupou. Jedna etapa se přelila v druhou a vše prochází touž soutěskou úzkostného ponížení.

Avšak moderní doba nejvíce poznamenala naše ženy. Vzpomínám na jednu takovou. Seděli jsme spolu jednoho deštivého podzimního večera v kavárně a já se zaujetím poslouchal její vyprávění o zážitcích z dětství. Bylo už dávno po sametové revoluci a ona byla dosud velmi krásná…     

„…Do svých osmnácti let jsem nevěděla nic o světě. Kdo to neprožil, nemůže pochopit, o co vlastně jde. Ani mě nenapadlo, že může existovat něco jiného než cesta ze školy rovnou ke slepicím, smrdutým chlívkům a kozám. Táta mě vozil každé ráno erárním gázem a stejná rozkodrcaná plechárna na mě čekala před školou, jen jsem vylezla ze vrat. Máma doma z nudy šílela v hysterických záchvatech a ten povedený hajný, co si říkal můj táta, při první příležitosti vypadl do lesa, nebo se šel ožrat na schůzi myslivců. Praha, kam jsem odešla na studia, pro mě byla skutečným vysvobozením.“

„Přesto jsi na té vaší hájovně určitě prožila dětství, jaké by ti leckdo mohl záviděl. Musí v tobě být cosi úžasně čistého, o co bys měla pečovat, a ne se za to stydět,“ poznamenal jsem uchvácen jejím líčením.

„Nikdy jsem o sobě tolik nepřemýšlela, abych měla důvod se stydět.“

Jako ty? Jako můj táta? Jako všichni, kdo nedokázali potlačit vlastní soudnost? Kdo by se nestyděl, když pomyslí na své pokoření a ubohost, na svůj hluchý a nesmyslný život. Stydíme se tak, že už nedokážeme ani milovat jeden druhého. Jenom nenávidět, protože nemáme důvod si vážit sami sebe. V osmašedesátém jsme propásli druhou a zřejmě poslední šanci. Poprvé to bylo, když jsme se narodili na špatné straně světa. Dá se žít ve větší nouzi, ale ne si přitom lhát do vlastní kapsy, že máme ještě nějakou důstojnost.

Chudák táta zabil tři bažanty a další kus vlastního svědomí vždycky, když šel na výroční schůzi obecního výboru partaje. Jenomže, on měl z čeho ukrajovat, on se narodil v jiné době a po převratu dostal hájovnu, za podpis do červené knížky. Co ale zbývá nám, vážený příteli? Věřit, že hnůj vzešlý z práce dělnické třídy se vykydá zákonem padajícího hovna, zatímco ty se budeš vyžívat v intelektuální melancholii?

Můj ty Bože, po ruské invazi tátu vyrazili ze strany, protože spojeneckým vojákům zatarasil vjezd do lesa, kde se chtěli utábořit. Tanky a dělovými granáty rozstříleli zátarasy z roští, až stromy padaly. Málem přišel i o hájovnu, nebýt nového okresního tajemníka, který začal chodit za mámou. Pak už se všechno stávalo potupou. Tátův nový gazík, neomezené příděly benzínu, který táta prodával načerno chatovým osadníkům, moje právo na vzdělání a propustka na medicínu, náš život naplněný mlčením a vylhanou spokojeností. Co zbývalo nám, kteří jsme se v tom narodili bez vlastního přičinění, bez možnosti volby?

„Máš přece nějaké ideály. Nebo ti natolik učaroval západní světský styl a jeho velkolepý cynismus, že už tě ani nezajímá, co se skrývá pod povrchem?“

Přimhouřila oči a zahleděla se kamsi za má záda. „Nemám zájem si komplikovat život nějakými ideály. Nezajímá mě ani, co je pod nějakým povrchem. Hledím si toho, co mi prospívá, všechno ostatní je věcí někoho jiného.“

Pověz mi něco o svých ideálech. Třeba se z toho rozpláču. Jako moje máma nad tátovou bezradností. Takový byla cynik. Nemohla si vzít většího idealistu, když pro samou lásku k lesu zapomněl, že je chlap. Jenom pitomec může žvanit o cynismu v zemi, kde ani prachy nemají hodnotu. Potom má už význam jenom strach, ponížení a škodolibost. Zavři oči, příteli, a spi. Až se probudíš, zapomeneš na minulost i na budoucnost a začneš si vážit přítomného okamžiku.

Neměl jsem odvahu ani sílu jí oponovat. Pouze sklíčenost sevřela moji duši v marné snaze pochopit, kdy vlastně a proč se všechno kolem nás tak pokazilo.