Zpěvy nemilosti XX

Zpěv dvacátý

Krajinu za mými okny zalehl mlžný opar únorové inverze a já čtu „Knihu Dzyan“ obsahující fragmenty z „Tajné nauky“ prastarých Árijců o kosmogonii a genealogii lidstva. Jde patrně o historicky první příspěvek do knihovny esoterické literatury, jejíž tituly zaplňují dlouhé regály dnešních knihkupectví, knihovny, o jejíž současných i minulých autorech hovořících zasvěceně o astrálních tělech, egregorech, vesmírných vibracích či omračujících účincích krystalů lze z valné většiny tvrdit, že jsou to povedení taškáři ne-li přímo šarlatáni.

Totéž nemohu říci o autorce Knihy Dzyan Heleně Petrovně Blavatské. Podotýkám, že vydání, které držím v ruce, je překladem z anglického originálu a čítá 221 stránek. Z toho pouze 73 stran jsou vlastní výňatky z Knihy Dzyan a originální komentáře k nim. Ostatní je rozsáhlý balast úvodu, pojednání jistého Američana A. S. Raleigha o theogenezi (za účelem „kontrastu k textu Blavatské“) a šílené Hodgsonovy zprávy – vše se záměrem vykreslit v nelichotivé podobě život a dílo madame Blavatské a její podvodné spirituální praktiky.

Dokázal bych jmenovat celou řadu literárních velikánů, jejichž soukromý život nesvědčí o jejich vzácné ušlechtilosti a zásadovosti a podobné rozbory by je dozajista svrhly z piedestalu uctívaných autorů. Přesto kritika o jejich soukromí taktně mlčí. Leč Helena Blavatská dál září jako vzácný smaragd v síni slavných literátů a duchovních osobností – a to od jejího narození uplynuly již dvě stovky let. Za tu dobu inspirovala celou řadu hnutí od theosofistů, přes hippies až po New Age.

Nejsem zastáncem ani jednoho z nich, přesto zůstávám při tichém obdivu, když narazím na původní zdroje těchto hnutí a stále neprobádané hlubiny veřejných i tajných knihoven psaných v prastarém jazyce sanskrt. A právě tyto zdroje se nám madame Blavatská snažila zprostředkovat.

Kde se však bere ona zášť, s níž se oficiální „věda“ tuto duchem nesmírně nadanou paní snaží srazit do bažin šejdířských šarlatánů, aby tak pohřbila odkaz dávných věků pro budoucí generace?

Nuže uveďme, co Blavatská ve své Knize Dzyan píše:

K esoterickému učení: „To, co je zavrženo, není neznámý, vždy přítomný Bůh v Přírodě, či Příroda in abscondito, nýbrž Bůh lidského dogmatu a jeho polidštěné Slovo. Člověk ve své nekonečné domýšlivosti a vrozené pýše a marnivosti sám vytvořil toto Slovo svýma svatokrádežnýma rukama z materiálu, který našel ve svém mozku a vnutil ho lidstvu…“

A dále: „Exoterické učení Židů, tak jak je známe z knih Pentateuchu, je souborem alegorických legend <…> zbaveny svého symbolického hávu (Světové kosmogonie), jsou z nich pouhé povídačky, ošklivý trn ve tváři vědy a logiky, důkaz účinku karmy. To, že tyto knihy slouží jako úvod ke křesťanství, je krutou mstou (za pronásledování Židů) ze strany rabínů, kteří dobře věděli, co jejich Pentateuch znamená.“

O tom, že sama Blavatská se nepovažuje za nějakého domýšlivého proroka, svědčí tato pasáž:

„Tajná učení s ohledem na evoluci univerzálního kosmu nelze předat, protože nemohou být uchopena ani nejvyššími myslemi tohoto věku <…> ani ti nejvyšší dhjána-čóhanové nepronikli tajemstvími, která se nalézají za hranicemi oddělujícími miliardy slunečních soustav od centrálního Slunce (absolutní esence).“

A dále: „Herbert Spencer později značně modifikoval svůj agnosticismus, když prohlásil, že povaha prvotní Příčiny může být v podstatě totéž jako Vědomí, které je v nás <…> Tento Spencerův myšlenkový posun vpřed má velmi blízko k esoterice a védskému principu (átmanu).“

A jak Blavatská hodnotí moderní vědu, která proti ní později vznesla tolik ponižující kritiky?

„…co se týče čísel (ohledně antropologických a geologických period), jsou i ti největší současní odborníci tak vrtkaví a přelétaví jako vlny Středozemního moře. <…> Tito gentlemani s lehkostí přecházejí fakt, že jejich výpočty let jsou nejenom pochybné, nýbrž i absurdní.“

Pokud uvážím bezprecedentní úlety vědy současné, týkající se původu člověka a ignorující tisíce artefaktů, které se jí nehodí do krámu – nebo o vykonstruovaných mýtech v oblasti genetiky, medicíny či umělé inteligence, potom byla Helena Blavatská ke svým vědeckým současníkům ještě velmi shovívavá.

Jak neústupná a nedůtklivá je lidská hloupost a související řevnivost, o tom Blavatská určitě věděla své. Nedivil bych se proto, kdyby čelila žárlivé zlomyslnosti lidí tím, že by je při svých spirituálních seancích tahala za nos. Zvláště, když za ně dobře platili a vyvolaní duchové byli tím jediným, o co měla většina z nich zájem, přičemž nějaká kosmogonie či védské učení jim byly ukradené.

Vrcholem veškerých kritických obvinění na adresu madame Blavatské pocházejících samozřejmě od Anglosasů (od koho jiného?) je výše zmíněná Hodgsonova zpráva, která je výsledkem činnosti komise založené britskou Společností pro psychický výzkum za účelem prošetření fenoménů, jež se pojí s Theosofickou společností Heleny Blavatské.

Právník Richard Hodgson po sáhodlouhé úvaze o různých alternativách motivu podvodného jednání vyšetřované osoby dochází k závěru, že Helena Petrovna Blavatská musela být ruský špion vyslaný do Indie za účelem podkopání Britského impéria a jeho indické koloniální správy. Všechny ostatní motivy totiž shledal jako odporující reáliím charakterizujícím osobou madame Blavatské.