Zpěvy nemilosti XXXV

Zpěv pětatřicátý

Znovu vdechuji jitřní závany života z jarního oparu lesa a v tichém rozjímání sbírám krůpěje rosy stékající po koženém úbočí mých vysokých bot. A vzpomínám na tu, která týmiž zasněnými stezkami chodívala coby můj tichý doprovod – mlčky jako ideální žena nesnažící se neustále rozebírat mezilidské vztahy, ale s radostnými pozdravy každému kvítku u cesty, každé houbičce choulící se v mechu u paty stromu. Její dětsky nestrojené „kukuč“ adresované všem jarým obyvatelům lesa probouzejícím se ze zimního spánku mi stále chybí. Zvláště vzpomenu-li, jak v temnotě Alzheimerovy nemoci postupně ztrácela životní orientaci i schopnost vyznat se ze své bolesti.

Zato z účasti na společenském dění mé těžce zkoušené domoviny mi nechybí věru nic. V tomto ohledu je mi samota jediným takřka spásným útočištěm. Pouhý závan vzpomínky na veřejná defilé užvaněných šašků mocenské demokratury, co si říkají politici a zástupci lidu, mi vyvolává nevolnost v krajině břišní. A to se snažím před výlevy vší té fialově podlité zběsilosti zavírat oči, jak jen to jde, a úzkostlivě se vyhýbám všem sdělovacím kanálům oficiální propagandy a desinformačních kampaní.

Hlava mi to nebere: Kolik nevědomosti, krátkozrakosti, pokrytectví, tuposti, zlomyslnosti, nejapnosti, pohrdlivosti, sebestřednosti, zkorumpovanosti, chamtivosti, zhůvěřilosti a podlézavosti mocným tohoto světa se skrývá za protinárodním a protistátním jednáním českých politiků, kteří jsou ochotni za hromadu zlámaných grošů zaprodat vlast zájmům těch, jimž budoucnost českého národa na srdci neleží ani za mák?

Z jakých temných koutů povstali? Nepocházejí snad z tohoto lidu ani z tohoto světa? Nebo jsou tak hloupí a nevzdělaní, že nevědí, co činí? Filosof německého idealismu Friedrich Hegel napsal: „Nevzdělaný člověk myslí abstraktně.“ Dnes to znamená globálně, dodává další německý myslitel Carl Schmitt. Oba pánové jsou přitom označováni za ideology totality. Co však člověk zažívá od dob Francouzské revoluce jiného, než různé formy totalitní moci?

Carl Schmitt o tom ví své. Jen o vlásek unikl dopadu norimberského kladiva na čarodějnice – poválečného nástupu nové totality, jež se soudními procesy vypořádávala s totalitou poražených. Padni, komu padni, takové je heslo všech obhájců nových pravd proti pravdám vykořeněným. Jako při procesech Stalinovy éry. Intelektuální svědomí ryzího politického vojáka však velí: „Jen nemnozí si zaslouží, aby se jim oponovalo, a ještě méně je těch, kteří jsou hodni toho, aby se jim člověk postavil na odpor.“

Ideově oponovat politickým zaprodancům jakéhokoli totalitního režimu vskutku nemá smysl. Carl Schmitt má pravdu, když říká: „Ochranu proti totalitní moci lze nalézt pouze u přinejmenším stejně totalitní protikladné moci, jinak pouze v sabotáži.“

Znamenají snad moje úniky do tichých hvozdů sabotáž? Nebo byl snad celý můj život jednou velkou a neúspěšnou sabotáží? Možná, ale kdo by chtěl soudit osamělého poustevníka? Snad mám už právo na trochu toho klidu.