Zpěvy nemilosti XLI

Zpěv jednačtyřicátý

Žil v padesátimetrové výšce, kde obýval hranol připomínající obří kontejner se zaskleným otvorem vklíněným do sto metrů dlouhé betonové stěny. Jezdila za ním výtahem. Onoho kritického dne byl však mimo provoz, o čemž ji jaksi zapomněl zpravit. A to byl poslední podnět, který ji přesvědčil, že tahle avantýra s mladým snílkem o lásce bez podmínek a sobeckých požadavků nemá budoucnost.

Žil ve dvanáctém patře paneláku na sídlišti plném obrovitých betonových monster čnících do neskutečné výše z návrší nad městem. Toho dne čekal na šramot plechových dveří výtahu nedaleko jeho deváté garsoniéry umístěné směrem vlevo od nebeského schodiště marně. Čekal dlouho až do chvíle, kdy mu zavolala, že se s ním rozchází.

To si děláš srandu! Mám snad šplhat po schodech do dvanáctého patra, abych ti tam dělala rohožku? A zadarmo? Z pouhé milosti? Tak pro to jsem se nenarodila. Máma má pravdu: halama co málo vydělá. S tebou končím!

Krátce nato jako smyslů zbavený ze svého bytu uprchl. Důvodem jeho útěku ovšem nebyla ona. Vyhnal ho průvan. Nezván převzal vládu nad sporým prostorem vymezeným jen jemu a jeho soukromí. Takový to byl průvan, že ho nemohl ani vystát. Ne, že by byl kdovíjak choulostivý na závany vzduchu. Průvan v jeho bytě měl však zcela jiný charakter. Byl to nepostřehnutelný, zato všudypřítomný pohyb.

Kdyby neslyšel slabé skučení mezi dveřmi, snadno by mohl podlehnout dojmu, že v pohybu je celý jeho byt, který se vysunul z kostry paneláku a míří kamsi do neznáma. Celá obytná krychle se řítí prostorem – pravděpodobně brzy narazí na nějakou pevnou překážku a roztříští se na padrť, včetně svého obyvatele a veškerého domácího inventáře.

Je to nesnesitelné. Člověk cítí jenom vlezlý chlad. Nedá se tomu čelit. Je to neviditelné, neuchopitelné, máš pocit, že ti to proplachuje vnitřnosti. Vzepřeš se, ale necítíš žádný odpor. Jen permanentní neklid vyvolaný tlakem větru, jenž proniká mikroskopickými štěrbinami mezi okny a betonovými panely.

Chodil po obýváku, otevíral a zavíral dveře do předsíně. Při prvním uchopení kladly nečekaný odpor. Neznámá síla je tiskla k zárubni. Teprve, když odhodlaně zabral za kliku, povolily. Byl to ale pouze nezměřitelný okamžik, po který stál tváří v tvář nepříteli. Odpor vzápětí pominul, dveře se rozlétly a opět cítil v rukách prázdnotu a zoufalou touhu to něco uchopit a vypořádat se s tím v čestném boji.

Nakonec z bytu i z celé betonové megastavby zbaběle uprchl. Teprve na ulici se do něho opřel silný vítr. Nemohl se vrátit.  Panelák se tyčil do výše nad ním a burácivým kvílením mu spílal za zády. Raději se vydal na nejbližší stanici veřejné dopravy, aby se nechal přepravit do závětří staré Prahy.

Celou noc pak bloumal po úzkých uličkách Malé strany a snil o útulném domku kdesi na venkově u lesa, kde by o samotě uprostřed líbezné zahrady mohl snít o ženě, o jaké se dosud snít ani neodvážil.