Ten den

28.2. 2024

Jak vypadáš.

Jako bys tam nebyl.

Ale jsi krásný.

Jsem ráda ,že jsem tě našla,

tak brzy.

Oči se dívají nahoru

a jsou modré.

Právě teď.

Ty -hnědoočko.

Snad posmrtná blána?

 

Hledám tě na fotkách ,

abych si byla jistá ,

že nejsi modrooký ,

jako náš táta

a můj syn.

 

Levou ruku máš v klíně,

držím tě za ni,

je vláčná.

Pravá je dole,

směrem ke zbrani

a kaluži krve.

 

Jsi tak tichý,

když křičím!

Necítím tě tady.

Skořápka tvého těla,

je tak cizí.

 

Zlobím se na Tebe,

moc!

Právě v té chvíli.

Jak tam sedíš,

v té krvi.

 

V tolika krvi.

Nerozumím tomu.

Nerozumím tomu,

co vidím.

Nerozumím.

Je mi líto ,

že jsi se nerozloučil.

Tíží mě,

že jsem tě našla ,

ale hledala jsem tě.

 

Zlobím se,

že jsi nás tu nechal.

A co naši?

Jak jim to mám říct?

Zlobím se na Tebe.

 

Bála jsem se ,že budeš sám.

Moc mě mrzí ,že jsi byl sám.

Tak milovaný.

Tolik milovaný.

A sám.

Cizí ruce berou tvé tělo

a Ty  - mlčíš.

Ty ,pánem nad všemi slovy.

Ty, pyšný na svou krásu.

Mlčíš.

 

Krvavá stěna, 

mrtvý svědek 

rodinné tragédie.

Mrtvý byt.

Ticho a prach.

 

Už se tu nevrátím,

a ten obraz,

obraz

vyrytý v mé sítnici

vymaže čas?