Ten den

28.2. 2024

Jak vypadáš.

Jako bys tam nebyl.

Ale jsi krásný,
jsem ráda ,že jsem tě našla,
tak brzy.

Oči se dívají nahoru
a jsou modré.
Právě teď.
Ty -hnědoočko.
Snad posmrtná blána?

Hledám tě na fotkách ,
abych si byla jistá ,že nejsi modrooký ,
jako náš táta a můj syn.

Levou ruku máš v klíně,
držím tě za ni,
je vláčná.

Pravá je dole,
směrem ke zbrani a
kaluži krve.

Jsi tak tichý,
když křičím!

Necítím tě tady.

Skořápka tvého těla je tak cizí.
Zlobím se na Tebe,
moc!

Právě v té chvíli.
Jak tam sedíš,
v té krvi.

V tolika krvi.
Nerozumím tomu.

Fakt ne.
Je mi líto ,
že jsi se nerozloučil.

Zlobím se ,že jsem tě našla ,
ale hledala jsem tě.

Bála jsem se že budeš sám.
moc mě mrzí ,že jsi byl sám.

Tak milovaný.

Cizí ruce berou tvé tělo,
a Ty mlčíš.?

Necítím tvou duši.

Krvavá stěna, 

mrtvý svědek 

rodinné tragédie.

Už se tu nevrátím

ale ten obraz

vyrytý v mé sítnici

vymaže čas?