Jarní déšť

V ovzduší je cítit voda,
laň se s dálky blíží.
Zlomená a unavená,
oči se jí klíží.

Naklání se ke studánce,
toužící po pití,
na hladině odráží se
zdejší bílé kvítí.

Toto ticho nespoutané
náhle něco přeruší.
Kapka spadne nečekaně
a obraz se roztříští.

Právě teď se projeví,
více než kdy dřív,
že sebetvrdší věc na pohled zdá se být,
i sebeměkčí částice ji může rozdrtit.

Magická to chvíle večerní,
puštík do koruny přeletí.
Slunce zvolna zapadá,
déšť dopadá silněji.

Všude vůně šeříku
a opražených mandlí.
A mě se chytá u kotníku
pavučina jarní.

Magická to chvíle večerní,
puštík slétá ke kmeni.
Před oči mi stoupá mlha,
Slavík sonátu svou zpívá.

Jako by chtěl naznačit
náklonnost k tomuto počasí.
Počasí co navrací
tělo zpátky ke své duši.

Celou mysl pohladí,
oči, srdce pročistí.
Samota je k zbláznění,
ovšem zde se světy mění.

Zde i ten člověk pochopí,
že život, to je umění.