Kráska a zvíře

 

 

Lesní Bůh- kletba

 /hlas bez tváře kdesi za oponou/ zvíře sedí zhroucené na židli, tvář v dlaních posléze obrací na diváky/ Kulisy zámku /

V ponurém zámku stín a chlad

po dechu sahá rukou bledou

v komnatách temných, nechť zvíře spí

člověk, jenž neuměl milovat

stižen je krutou kletbou mou

ať střeží zde své bohatství.

 

Sluhové stíny bez duše

/ sluhové v kápích a plášti přechází po pódiu kolem zvířete, nesou mu číši, víno, tác s jídlem/

němí jen posílí osamění.

Býval jsi bláhový člověče?

Chopil ses navzdor slibu kuše,

/kuše může ležet na zemi vedle zvířete, nebo ji může mít v rukou/

v lovecké touze a ošálení

mou dceru vílu, holubici

dřív tolik blízkou Tvému srdci

střelil jsi přímo do srdce.

 

Zlomený šíp nechť přivede Ti,

/šíp má zvíře pověšený na krku, pohrává si s ním v dlaních/

když budeš činu litovat

novou zas lásku do objetí,

musí Tě vroucně milovat,

kdo ve svém srdci víru skrývá,

pro toho naděje neumírá,

ten může i kletbu překonat

/Hlas za oponou utichá, zvíře sedí zhroucené na židli, tvář v dlaních posléze obrací na diváky, otáčí se a mizí za zadní oponou, stíny (sluhové ho zahalí a doprovází za oponu nebo může zůstat sedět a přihlížet ději/

Zavírá se opona a před diváky se vynoří osud- vypravěč

I. Scéna

Osud:

Jsem osud a míchám Vám kartami

 /ukázat na diváky/

na bedrech nesu radost i žal

/ukázat jakoby misky vah/

teď budu chvíli vyprávět

o lásce mezi růžemi

 /vytáhnout růži z pod pláště/

partii, kterou jsem rozehrál,

zvíře už vzpomíná na svou vinu,

/může se otevřít opona, ukázat na zhroucené zvíře v židli/

na lásku, cestu ke zločinu.

/Otevřená  opona, odehrává se němý děj a osud dál hovoří, prostředí lesa- kulisy/

Osud:

Krajem se nesl štěkot psů

/zvuk štěkajících psů/

pach dechu promísený s krví,

u paty lesa lovec stál,

/lovec jde na scénu, stojí u kulis lesa, v rukou kuši/

to princ, jenž vyjel do lesů,

že divokou zvěř skolí,

lov přímo zbožňoval.

 

V tom spatřil zlatou holubici

/na scéně se objevuje holubice, tančí- lze využít šátků jako mávajících křídel/

a musel jí mít za trofej,

tančila mezi stébly trávy,

přiložil kuš a šíp až k líci

/princ míří na holubici a střílí mimo ni, šíp raději obalit látkou!/

V hladinách rybníka vlnek rej

/kulisa rybníka/

Zmizela někde mezi nimi.

 

Princ proplétal se mlhou

/čas na dým/

pak na hladině zřel,

dívku překrásnou,

/víla se objevuje na scéně, střídá holubici, vymění se v mlze/

jíž za ženu mít chtěl.

I našli v sobě zalíbení

a svatba byla za krátko,

princ žádal po ní přislíbení,

že žena dá mu děťátko.

 

 

Princ:

Má paní, dal bych pro tvůj tep

své srdce, dnes je na vahách

/Pohyb rukou směrem od srdce, napřažené dlaně/

k nohám Tvým složil poklady,

/ukázat k nohám/

jak rosa stékáš po mých rtech

/chytit vílu za obě ruce/

já stlal bych růže po cestách,

/ukázat na pódium, naznačit rukou dalekosáhlost cest/

sázel jich celé zahrady.

 

Ulovím pro Tebe holubici

/vychloubačně, pyšně řečeno/

je celá zlatem zdobená

/zasnění, chamtivost/

mlhavým křídlem nebe stříhá,

/něžně/

má hrdlo Tvé a něžnou líci

/ukázat na vílu, pohladit ji po tváři/

už brzy padne skolená,

/opět pýcha, prudký pohyb rukou k zemi/

má lásko, prosím, dej mi syna.

/pohlédnout na vílu, sepnout ruce k prosbě/

 

Víla:

Můj princi voníš pryskyřicí

/schoulit se k princi, přivonět k němu/

chutnáš mi bystřinou a krví,

divoce něžný v těchto zdech,

/Ukázat na stěny komnaty a rozhlédnout se po ní, princ následuje její pohled po komnatách/

nech prosím zlatou holubici,

/sepnout ruce k prosbě, udržovat oční kontakt s princem/

ať o bolesti neví,

dál nosí vánek na křídlech.

 

Zanech jen lovu, dám Ti syna

/položí ruku princi na srdce, gesto zadržení/

přísahej na lásku, na náš dech,

/Ruka jde ze srdce na hrdlo a zpět k srdci/

na to, co nosíme v srdci,

ať naše duše netíží vina,

pro pírka hebká jako mech,

nech zlatou holubici

/Ruce v prosebném gestu/

nech

 

Princ:

Pro Tebe, lásko splním a rád

/princ chytá vílu za ruku, hledí jí do očí/

všecky Tvé prosby a tajná přání

/všecky-rozpřažení, naznačení mnoha/

která Ti v ústech pokvetou,

/prst klade na ústa víly/

šel bych i trny natrhat,

ať křídla holubic dál do svítání

píší si vzkazky s oblohou.

/Zavírá se opona, připravuje se princ a holubice/ následně se opona otevře a odehrává se němý děj, jenž provází slovem osud/

 

 

 II. scéna Padlá Holubice

Osud:

Krajem se nesl štěkot psů     

/zvuk psího štěkotu/

pach dechu promísený s krví,

u paty lesa lovec stál,

/princ opět stojí u lesa s kuší/

to princ, jenž vyjel do lesů,

že divokou zvěř skolí,

lov přímo zbožňoval.

 

V tom spatřil zlatou holubici

/holubice jde na scénu, tančí, pohyby s šátky jako křídly/

a musel jí mít za trofej,

tančila mezi korunami,

přiložil luk a šíp až k líci

/princ zamíří na holubici a zasáhne ji/

v hladinách rybníka vlnek rej

pod šípem padla pod štít trávy.

/holubice padá (ztrácí se)/

 

Pro trofej spěchal v okamžení,

/běží směrem k padlé holubici, kde už leží víla/

bouře se opírala do skal,

/Zvuk bouře-bubny/

jako by slyšel známý dech,

v tom spatřil tvář své krásné ženy,

/Víla leží raněná na zemi, princ se před ní sklání a padá na kolena/

ta, kterou tolik miloval,

zde leží s šípem na křídlech.

/víla má šíp v podpaží/

 

Víla:

Ach proč jsi lovil holubici,

/Hlas víly balancuje mezi něhou a lítostí/

/napřahuje ruce k princi a pak sahá zpět na hrdlo/

s tím šípem v sobě ztrácím dech,

byla jsem zdejší vílou lesní,

měla jsem pravou lásku v srdci,

/ruku dává na srdce/

teď Tvoje jméno na mých rtech,

/prst klade na ústa prince a pak na svá/

naposled taje, dotek svící.

/dotknou se dlaněmi, dlaň víly padá/

Pohltil světlo

/víla zavírá oči/

 

Princ:

Ztrácím Tě opět nalezenou,

/PRINC CHYTÁ VÍLU ZA RUKU A VZTAHUJE JI NA SVÉ SRDCE/

lásko má, chtěl bych vrátit čas,

jako bych vešel do prázdnoty,

oděl jsem duši těžkou vinou,

proč zradil jsem, to, v co věřilas,

uvrhl ústa do němoty

/PRINC KLADE PRST NA ÚSTA VÍLY A PAK SCHOVÁ SVOU HLAVU DO DLANÍ/

 

Lesní Bůh – kletba:

/HLUBOKÝ HLAS LESNÍHO DUCHA V POZADÍ DĚJE/

V ponurém zámku stín a chlad

po dechu sahá rukou bledou

v komnatách temných, nechť zvíře spí

člověk, jenž neuměl milovat

stižen je krutou kletbou mou

ať střeží zde své bohatství.

 

Sluhové stíny bez duše

němí jen posílí osamění.

Býval jsi bláhový, člověče?

Chopil ses navzdor slibu kuše,

v lovecké touze a ošálení

mou dceru vílu, holubici

dřív tolik blízkou Tvému srdci

střelil jsi přímo do srdce.

 

Zlomený šíp nechť přivede Ti,

když budeš činu litovat

novou zas lásku do objetí,

musí Tě vroucně milovat,

kdo ve svém srdci víru skrývá,

pro toho naděje neumírá,

ten může i kletbu překonat

 

/Zavírá se opona a před diváky přichází osud/ zatím se mění scéna – lupič  + vědma, otec se připraví- hostinec/

Osud:

Pojďte si se mnou chvilku hrát,

/ZVACÍ GESTO/

pošeptám vědmě sladká slova

/NAZNAČIT ŠEPOT A UKÁZATSMĚREM, KDE BUDE VĚDMA/

stačí jen kartami zamíchat

 /osud míchá kartami/

dát do pohybu kola

osudí, pýcha nese pád,

zjistit, co mohlo se tu stát

 

/Otevírá se opona/Osud jde k vědmě, dává jí karty, které očaruje, šeptá jí cosi do ucha a ztrácí se za zadní oponou/

 

 III. Scéna – hospoda /Vědma  a lupič/

Vědma:

V těch kartách

/VĚDMA UKÁŽE NA KARTY/

spí Tvůj osud,

/UKÁŽE NA LUPIČ/

chtěl bys jej probudit?

Lupič: Ano, chtěl!

/MŮŽE KÝVNOUT HLAVOU/

Vědma:

mohla bych vyvěštit Ti život,

/OČNÍ KONTAKT S LUPIČEM/

který chtěl jsi vždycky žít.

Pohrávat si však s osudem

nelehkým je úkolem,

Tvá cesta bude složitá,

jak vím, chtěl bys být elita,

bohatý muž se zářnou zbrojí,

ten, koho lidé uctívají,

avšak hrátky s osudem

jsou nebezpečným úkolem,

/POHROZIT PRSTEM A PODÍVAT SE NA LUPIČE/

i přesto drahý můj, bránit Ti nebudu

na cestě ke Tvému vysněnému osudu,

pokud si to budeš přát,

budu Tě následovat

Lupič: má milá, budu rád

Vědma:

V těhle kartách tvůj dech spí,

/OPĚT UKÁZAT NA KARTY, UŽ SE VĚŠTÍ, TAK SE NA NĚ HODNĚ ZAMĚŘOVAT A STŘÍDAT S POHLEDEM NA LUPIČE/

a já si jen říkám buď opatrný,

/POHROZIT/

teď já otočím karty své

/OTÁČENÍ KARET/

a vyvěštím ti co přijde,

ten muž co přijde nech ho jít,

když necháš, budeš déle žít

Lupič: Tomu nevěřím

 

Vědma:

Můj drahý měl bys naslouchat

/VĚDMA CHYTÍ LUPIČE ZA RUKU/

hlasu, co máš a měls vždy rád

a nablízku mi pořád být,

abychom mohli spolu život žít,

vyhnout by ses mřížím měl,

abys o mne nepřišel.

Chceš-li být šťasten i v bohatství žít,

měli bychom za ním vykročit.

Lupič: Povedeš mé kroky?

Vědma: Ano

/DOPROVÁZÍ PŘIKÝVNUTÍM/

/do místnosti vchází otec/

Scéna IV- otec, vědma a lupič

Vědma:

Zadržte, pane, prosím kroky své,

/GESTO ZADRŽENÍ-VZTÁHNOUT RUKU K OTCI/

/OTEC SEPOMALU ŠOURÁ K VĚDMĚ/

i vám povím, kam osud povede,

vyčtu to z vaší ruky hladce,

/OTEC PODÁVÁ VĚDMĚ DLAŇ/

máte dvě dcery a jednoho chlapce,

chlapce, který ztratil jmění

a již pomoci mu není.

/VĚDMA ZAVRTÍ HLAVOU A OPĚT SI BERE OTCOVU DLAŇ, MŮŽE HLEDĚT I DO KARET ČI KŘIŠŤÁLOVÉ KOULE, KTEROU MÁ NA STOLKU PŘED SEBOU/

 

Už je to dávno co pochoval jste ženu,

která vám dala i nejmladší dceru,

Bellu tu dívku nejsladší,

kterou máte nejradši,

proto jí dáte dárkem růži,

která jí dovede k muži,

získáte jí však obchodem,

život růže svým životem.

 

Otec:

Jak jenom víte o mé ženě

/OTEC JE ROZČÍLENÝ A UDIVENÝ ZÁROVEŇ/

a o mých dětech ano, věru,

proč hrajete si s člověkem,

co měšťan skončil na venkově,

miluji Bellu svoji dceru,

však vbrzku opět zbohatnem.

 

Jak pochybná jsou Vaše slova

/POCHYBOVAČNÝ HLAS AŽ VÝSMĚŠNÝ/

a  přeci o mě tolik znáte

/ OTEC PŘIPOUŠTÍ, SLOVA ŘÍKÁ POZVOLNA/

já hledám tu jen svého syna,

/ODHODLANOST V HLASE/

nehezké věci vykládáte,

/VYTÝKAVÝ HLAS/

jen svého syna Maxima,

tak ustupte mi z cesty,

/RUKOU NAZNAČÍ, ABY ŠLA VĚDMA PRYČ/

já dobře znám svůj osud, své naděje i štěstí.

/ODHODLANOST/

 

Lupič:  Maxima? Ani hnout, vyrovnáme dluhy

Otec:

S Vámi já nemám dluhy, pane,

/ZPRVU ROZČILENÝ V HLASE/

jsem vážený a čestný muž,

/ruku zprudka na srdce/

to se snad týká mého syna,

hledám jej, však vše urovnáme,

/SMÍŘLIVOST V HLASE/

jen prosím schovejte ten nůž

/ZDĚŠENÍ, UKÁZAT NA NŮŽ/

a napijte se číše vína.

/SMÍŘLIVOST V HLASE, PODÁVÁ LOUPEŽNÍKOVO ČÍŠI VÍNA, TEN MU JI VŠAK VYRÁŽÍ Z RUKY/

 

Lupič: Nebudu čekat, chci to hned

Otec: Já už se musím poroučet

/OTEC SE KLANÍ A COUVÁ PRYČ, MIZÍ ZA ZADNÍ OPONOU/

 

Lupič: Dostanu Tě

/HROZÍ A ROZJÍŽDÍ SE SMĚREM ZA OTCEM/

/ZAVÍRÁ SE OPONA/

/ZMĚNA SCÉNY Z HOSTINSKÉHO PROSTŘEDÍ K HRADNÍMU, OTVÍRÁ SE OPONA, OSUD VYPRÁVÍ, NĚMÝ DĚJ, OTEC NA SCÉNĚ/

V. Scéna Otec a zvíře

Osud:

Zraněný muž se k zámku blíží,

/OTEC SE POZVOLNA BLÍŽÍ KE KULISÁM HRADU/

na moři ztratil své bohatství

a dcerám slíbil dary dát,

naději svěřil Kristu v kříži,

/OTEC HLEDÍ NA KŘÍŽ, KTERÝ NESE V RUCE/

Otec:

jaké to obléhá tajemství

ten chladný a pohostinný hrad.

/otec ukáže na kulisy hradu/

Otec:

Pro starší dcery drahokamy,

/OTEC VIDÍ DRAHOKAMY PRO DCERY, VZPOMÍNÁ, CO MÁ JEŠTĚ DONÉST A CHOPÍ SE VÍNA/

nejmladší Belle prostou růži,

pro sebe doušek vína snad

Osud:

Našel tu všechno uchvácený,

blaho mu zahalilo duši,

jal se tu nádheru posbírat.

/OTEC SBÍRÁ DARY/

 

Za hradem růže vykvétala

a když muž ruku na ni vztáh,

/OTEC TRHÁ RŮŽI, TU DRŽÍ RUKA ZA ZADNÍ OPONOU/

zvíře to velmi rozlítilo,

/ZVÍŘE VYCHÁZÍ ZPOZA ZADNÍ OPONY/

strhla se bouře, přímo řvala

/BUBNY/

a zvíře opět málem vrah

/ZVÍŘE CHYTNE OTCE A VYTRHNE MU RŮŽI Z RUKY/

za růži život vyměnilo.

Zvíře:

Byly Ti málo moje dary,

/ZVÍŘE JE ROZČÍLENÉ, UKAZUJE NA DARY/

s tou růží jsi na můj život sáh

/ZVÍŘE POHLÉDNE NA RŮŽI, SAHÁ SI NA SRDCE A POHLEDEM SE VRACÍ K OTCI/

a zpečetils svůj ortel krví,

/ZVÍŘE VÝHRUŽNĚ/

co jednou sevřou moje spáry,

/ZAHLEDÍ SE NA SVÉ RUCE A ZNOVU UCHOPÍ OTCE/

to pohltí má ústa v tmách

a zvony zkolébají.

 

Otec:

Co jste to zač, /ÚLEK/ ach Bože můj,

/VYLEKANÝ OTEC POHLÉDNE SE ZDĚŠENÍM DO TVÁŘE ZVÍŘETE/

jste ještě člověk nebo stvůra,

tu růži chtěl jsem pro dceru,

/ukáže na růži/

odpusťte prosím stůj co stůj,

to musí snad být noční můra,

ach proč jsem sahal po daru

 

Zvíře:

Dávám Ti den, pak vrať se zpět,

/ZVÍŘE UKÁŽE NA RUCE JEDEN DEN, JE ROZČÍLENÉ/

s rodinou rozluč se v krátku,

jinak Vás stihne krutý trest,

stejně tak jako ty tento květ

/ZVÍŘE POHLÉDNE NA KVĚT A ZJEMNÍ V HLASE/

zcizím Ti na oplátku

/PŘEMÝŠLIVÝ TÓN S ODLUKOU/

děti Tvé, budu je zabíjet.

/ZLE, SEVŘÍT PĚST JEDNÉ RUKY/

 

Otec:

/Ustrašeně/

Tak nelidské počínání

a tolik zloby vůči muži,

jenž nepřišel v úmyslu zlém,

vrátím se jistě za svítání,

životem zaplatím vám růži

Proč odplácíte se mi zlem?

 

Ten šíp co mou hruď zdobí

/SÁHNOUT NA HRDLO, KDE VISÍ ZLOMENÝ ŠÍP/

dovede tě ke mně zpět,

zašeptej třikráte život za růži

pak hvozd se rozestoupí,

/ZVÍŘE NAZNAČÍ ROZESTUPUJÍCÍ HVOZD ROZPAŽENÍM RUKOU/

 běž, nesmíš otálet,

/ZAŘVE ,BĚŽ/

sup už nad hlavou ti krouží.

/VAROVNÝ AŽ VÝHRUŽNÝ TÓN/

/ZVÍŘE MIZÍ, STÍNY MĚNÍ KULISY/ZAVÍRÁ SE OPONA

/OTVÍRÁ SE OPONA/

VI. SCÉNA DOMOV

Osud:

Šel domů, snad ani neměl dech,

otřesen celou Tou událostí,

před domem padl na kolena,

díval se zítřku po oknech

s odvahou, která se otce zhostí,

loučil se s dětmi i vteřina

/Otec se objímá se členy rodiny/

byla mu náhle tak vzácná

Bella:

Můj otče, to já růži chtěla

/Bella se dotkne své hrudi při slovech to já/

Ty životem ji platit máš,

/BELLA POLOŽÍ RUKU NA OTCOVO RAMENO/

Pro kruté zvíře, budem sami,

/žal v hlase/

co všechno jen jsem zavinila,

i matku, jistě vzpomínáš,

zemřela, když mne porodila.

 

Otec:

Má Bello, dosti bylo výtek,

/otec konejšivě/

nemůžeš za žádná příkoří,

/CHYTÁ BELLU RA RUKU/

to osud krutě karty míchá,

/OTEC SE ZAHLEDÍ DO PRÁZDNA/

Ty pro mne jsi jak jarní kvítek,

/VRACÍ SE POHLEDEM K BELLE/

vnesla jsi zahradu do stáří,

Ty budeš vždy má živá pýcha.

Sourozenci:

/ZLOBA A ZÁVIST V HLASE AŽ VÝSMĚCH, MLUVÍ ZÁROVEŇ/

Hleďme ji, ona za vše může,

/UKÁZAT NA BELLU/

otec nás pro ni nevidí,

vzal všecky dary jenom pro ni,

/UKÁZAT NA DARY A NA BELLU/

hloupost je vymýšlet si růže

/VÝSMĚCH/

a ani opak netvrdí,

co tehdy s matkou s otcem činí.

/UKÁZAT NA OTCE/ BELLA JDE ZA ZÁDA OTCE NEBO OTEC PŘEDSTOUPÍ PŘED BELLU/

 

Měla by sama na hrad jít,

/UKÁZAT SMĚREM DO HLEDIŠTĚ/

k zvířeti zvíře, tak se patří,

/UKÁZAT NA BELLU/

tak na co čeká, bude klid,

nezapomeň si růži vzít,

/JEDEN ZE SOUROZENCŮ HODÍ PO BELLE RŮŽI, TA JI ZVEDÁ/

otče, prosíme, už ji zapři,

za růži život, tak má být.

Otec:

Dost už těch řečí, máte srdce?

/OTEC ROZČÍLENĚ/

Bella je ve všem bez viny,

/OBRACÍ SE NA BELLU A HOVOŘÍ KONEJŠIVĚ/

to já jsem vzal, co cizí bylo,

/KLADE SI RUCE NA HRUĎ, ODHODLANÝ V HLASE/

sami si špiníte krví ruce

/Otec rozčíleně/ SOUROZENCI SKLOPÍ HLAVY A PROHLÍŽEJÍ SI RUCE/

mě zbývají pouhé vteřiny,

pojď ke mně moje drahá, Bello.

/OTEC JIŽ KLIDNĚJŠÍ, ZVE GESTEM BELLU VEDLE SEBE/

mé srdce jak by osamělo

/OTEC SI SÁHNE NA SRDCE/

Bella:

Můj drahý otče, zanech hněvu,

/BELLA KONEJŠIVĚ, KLADE SI PRST NA ÚSTA/

vždyť pravda promluvila z úst,

za růži život ráda dám,

vzpomínku na mne do úsměvu

/USMĚJE SE/

ukryj a prosím dej jí růst,

jsi růže má, jíž vláhu dám.

/POHLADÍ OTCE PO TVÁŘI/

 

Bratře a sestry, buďte zdrávi,

/BELLA SE ROZHLÉDNE PO SOUROZENCÍCH/

čeká mě cesta plná trnů,

i Vy jste mými růžemi,

odluka lásku nepopraví,

má totiž nekonečnou cenu

a vede všemi stezkami.

/ROZPŘÁHNE RUCE, NAZNAČÍ CESTU A POLOŽÍ RUKU NA SRDCE, OBEJME SOUROZENCE/

Osud:

Naposled otce políbila,

/BELLA POLÍBÍ OTCE NA RUKU A ZÁROVEŇ SAHÁ POŠÍPU, KTERÝ MU VISÍ KOLEM KRKU/

z krku mu strhla zlatý šíp

/BELLA STRHÁVÁ OTCI ŠÍP/

jako když vánek sfoukne svíci,

za život růži vyslovila

Bella:

Za život růži, za život růži, za život růži

/ZAVÍRÁ SE OPONA, MĚNÍ SE SCÉNA ZA HRADNÍ A OPONA SE OTVÍRÁ/

Osud:

třikráte, vánek ji lehce zdvih,

/OSUD SKRYJE BELLU ZA PROSTĚRADLO A ODVÁDÍ JI K ZADNÍ OPONĚ, KDE SE VYMĚNÍ ZA HOLUBICI/

stala se bílou holubicí.

/OSUD ODKRYJE HOLUBICI A TANČÍ S NÍ-OTOČKY NA VOZÍKU A DÁL PŘI TOM HOVOŘÍ/

 

Letěla mezi ústy skal

a temné hvozdy klaněly se

zvouce ji stále dál a hloub,

člověk by procitnout se bál

na zemi opět změnila se,

/OSUD OPĚT VYMĚNÍ U ZADNÍ OPONY HOLUBICI ZA BELLU/

toužila opět vzduchem plout.

VII. scéna Hrad

 

Stála však uprostřed místnosti hradní,

/STÍNY- SLUHOVÉ PŘINÁŠEJÍ HRADNÍ REKVIZITY-STŮL, ŽIDLE,TALÍŘE PŘÍBORY,JÍDLO/

hodiny sedmou odbíjely,

/ZVUK HODIN/ PŘÍPADNĚ SLUHA MŮŽE NÉST HODINY/

jen stíny tančily za svitu svící,

/STÍNY PŘINÁŠEJÍ SVÍCE/

temný stín plížil se přímo za ní

/POZVOLNA PŘICHÁZÍ ZVÍŘE, JE ZA ZÁDY KRÁSKY A VYSTUPUJE ZE ZADNÍ OPONY/

a kroky už ho prozradily

/DUPAT/

Bella:

ta cizí ústa, co jim říci?

Zvíře:

Sedněte za stůl vzácná paní,

/ZVÍŘE JE ZA ZÁDY KRÁSKY A POHYBEM RUKY NAZNAČUJE SMĚR KE STOLU, KRÁSKA SI POMALU SEDÁ/

dnes ještě nebudem umírat,

/VÝHRUŽNĚ/

skřivan nám k ránu zapěje,

/NĚŽNĚ/

večeře stydne v osamění,

já však si toužím povídat,

kdo jsem, to jistě známo je.

Bella:

/BELLA HOVOŘÍ LEDOVÝM, NEBOJÁCNÝM  HLASEM, SEDÍ ZA STOLEM, ZVÍŘE ZA JEJÍMI ZÁDY/

Vy, jste ten netvor, pro kterého,

otec měl vlastní život dát,

za jednu prostou růži

/ BELLA POHLÉDNE NA RŮŽI, KTEROU MÁ V RUCE/

žalářník můj i srdce mého,

/BELLA DÁ RUKU NA SVÉ SRDCE/

vy jste můj samozvaný kat,

stín muže, /odluka a zděšení AŽ VÝKŘIK/ Bože, ve lví kůži.

/BELLA ZAHLÉDLA ODRAZ ZVÍŘETE VE LŽÍCI, KTROU ZVEDÁ DO VÝŠE OČÍ/

Zvíře:

/ZVÍŘE HOVOŘÍ ROZČÍLENĚ/

Večeře skončila zítra však

někomu smrt a někomu den

/ZVÍŘE UKÁŽE NA BELLU, UŽ JSOU SI TVÁŘÍ V TVÁŘ A PAK UKÁŽE NA SEBE/

přisoudil osud do vínku

s úderem sedmé zas váš zrak

/ZVÍŘE UKÁŽE NA HODINY, KTERÉ DRŽÍ JEDEN ZE STÍNŮ/

střetne se tady s netvorem,

/ZVÍŘE UKÁŽE NA SEBE/

oživím mrtvou vzpomínku.

Bella:

/BELLA S LEDOVÝM KLIDEM A MÍSTY AŽ S VÝSMĚCHEM/

Hrajete si se mnou

jako kočka s myší,

to je asi zvykem nestvůry

kráčet chodbou temnou,

smutné srdce neutěší

/BELLA SE DOTKNE SVÉHO SRDCE A SKLOPÍ HLAVU, V ZÁPĚTÍ JI ODVÁŽNĚ ZVEDÁ/

zvíře jako vy.

/UKÁŽE NA ZVÍŘE/

 

Zvíře:

/ZVÍŘE ROZČÍLENĚ/

Tak to už stačilo, do komnat,

/ZVÍŘE UKÁŽE ZA ZADNÍ OPONU/

má číše, již je přelitá,

trpělivosti není nazbyt,

já chtěl Vás pouze uvítat,

ve své křehkosti tak krutá,

měla byste vděčná být

za život

/ZVÍŘE ODCHÁZÍ A STÍNY MĚNÍ PROSTORY JÍDELNYV NA POKOJ BELLY/

VIII. scéna Zlatá holubice

Osud:

V komnatách stíny, ve stínech chlad,

přízraky bez tváře naklepou polštáře

/STÍNY S PEŘINAMI/

a zvíře obchází okolo vrat,

Bella dnes nemůže, nemůže spát,

pro obrys zvířecí tváře,

kéž by se mohla jen zdát.

 

Na okno usedla holubice,

/NA SCÉNU PŘITANČÍ HOLUBICE/

zpívala píseň o růžích,

ve kterých tajemství skryto je světu

o lásce padlé a o odluce,

kdy život stéká po mřížích

a podoben je květu,

který uvadá

 

Zlatá holubice:

Jsi tolik sama v těchto zdech

pro vlastní pýchu, lásku ztracenou

princ netvorem se stal,

pravdu lze spatřit v zrcadlech

/PODÁVÁ BELLE ZRCADLO/

často se prohne v kolenou,

jak ten, kdo miloval.

 

Časem i střípky rytíře,

tak jak je rozbil zas

patina zalepí,

pak jeho rysy i zvíře

dostanou podobu a hlas,

když jej láska prostoupí.

 

Pro tanec duši by dnes dal,

pro dotek blízký jeho dech,

srdce rozezvučí tepem,

opět kdyby miloval,

snad řev by změnil vzdech,

byl by snad člověkem.

Osud:

Vzala si zrcadlo do dlaní,

/BELLA BERE ZRCADLO A ZAHLEDÍ SE DO NĚJ/

jakoby hleděla do jiných světů,

zrcadlo začalo vyprávět

o princi, lásce a překrásné paní

pohřbené v zahradě v objetí květů,

o kletbě, začala rozumět.

/STÍNY MĚNÍ PROSTŘEDÍ ZA JÍDELNÍ, ODNÁŠEJÍ PEŘINY A PŘINÁŠEJÍ STŮL ŽIDLE A JÍDLO/

IX. scéna Tanec

Stála zas uprostřed místnosti hradní,

hodiny sedmou odbíjely,

/STÍN S HODINAMI/

jen stíny tančily za svitu svící,

/STÍNY PŘINÁŠEJÍ SVÍCE VE SVÍCNECH/

temný stín plížil se přímo za ní

/ZE ZADNÍ OPONY VYSTUPUJE ZVÍŘE/

a kroky už ho prozradily.

/DUPÁNÍ/

Bella:

/BELLA POKORNĚ/

Ta podivná ústa, co jim říci?

Můj pane, smím mít skromné přání,

/BELLA MÁ RUCE V PROSEBNÉM GESTU A OTÁČÍ SE NA ZVÍŘE/

chci ještě spatřit rodný dům,

kde půlka mého srdce leží,

/UKÁZAT NA SRDCE/

pak budu s Vámi do skonání

/UKÁZAT NA ZVÍŘE/

podobna vašim otrokům,

/BELLA UKÁŽE NA STÍNY/

na ničem víc mi nezáleží,

jen sbohem povědět

Zvíře:

/ZVÍŘE NĚŽNĚ/

Již přivykl jsem Vašim krokůmi

i broušenému jazyku

a Vaše vůně kráčí létem,

okovy patří otrokům,

/ZVÍŘE DRSNĚJŠÍM HLASEM/

ne, nemám, nemám ve zvyku

snímat je, mazat ústa medem.

Bella:

Žádám jen den, /ODLUKA A VÁHAVĚ/ snad za tanec,

vždyť nejste tolik bez lidskosti,

když dotek s kroky rozmlouvá,

/BELLA SE DOTKNE RUKY ZVÍŘETE/

tak nesmí v cestě stát mu klec.

Být oděn vlastní sobeckostí,

ach, což se Vám to zamlouvá?

Osud:

Pak Bella uchopila zvíře

/BELLA UCHOPÍ ZVÍŘE A VEDE HO V TANCI, ZAČÍNÁ HRÁT TLUMENĚ POMALU HUDBA/

a možná hloub až za duši,

s ním se zatočil se celý svět,

pak v křivých ústech náznak záře

a její teplo pod kůží,

jako by začali rozumět.

/HRAJE HUDBA, ZVÍŘE A BELLA TANČÍ/

/HUDBA PŘESTANE HRÁT, BELLA MLUVÍ KE ZVÍŘETI/

Bella:

Tvé oči ke mně promlouvají,

/UPŘENÝ POHLED DO OČÍ/

pod kůží s trny prosté růže,

/BELLA POHLADÍ ZVÍŘE PO RUCE A UCUKNE, PAK SE VRÁTÍ, UŽ NECUKÁ, NEBOJÍ SE/

kde dotek kroky nebolí,

/ZNOVU POHLADÍ ZVÍŘETI RUKU/

když dlaně prosby odříkají,

/BELLA SEPNE RUCE  V PROSBĚ A PAK CHYTÁ ZVÍŘE ZA OBĚ RUCE/

je žena stínem svého muže,

/BELLA UKÁŽE GESTO STÍNU MUŽE/

ať tvář mu halí cokoli

/BELLA POHLADÍ ZVÍŘE PO TVÁŘI/

/POKRAČUJE HUDBA, TANČÍ SE/

/HUDBA UTICHÁ, MLUVÍ ZVÍŘE/

Zvíře:

Proplétej dech svůj úžinami,

setrvej v tajných komnatách,

/ZVÍŘE UKÁŽE NA KOMNATY/

kde slunce stéká do květů,

/GESTO MISKY/

měřil jsem život tětivami,

krev otiskla tvář ve stopách,

/ZVÍŘE SKRYJE SVOU TVÁŘ V DLANÍCH A KRÁSKA MU DLANĚ ROZEVŘE/

chci vyšeptat ji do rtů

/ZVÍŘE CHCE KRÁSKU POLÍBIT, TA HO ODSTRKUJE/

/HRAJE HUDBA, POKRAČUJE SE V TANCI/

/HUDBA UTICHÁ, MLUVÍ BELLA/

Bella:

Hladíc tě mezi netečností

/POHLADÍ ZVÍŘE TVÁŘI, ZAHLEDÍ SE MU DO OČÍ/

dnes možná sama v sobě vím,

zvířetem/ BELLA UKÁŽE NA ZVÍŘE/  člověk v této době

stane se tváří v tvář sám sobě,

věčnost je maskou mlhovin,

kde láska ukrajuje štěstí

/BELLA KLADE RUKU NA SRDCE/

/HRAJE HUDBA, POKRAČUJE TANEC/

Zvíře:

Dnes do mých zdí se s tebou vkradlo

/ZVÍŘE GESTEM UKÁŽE NA HRAD/

slovo, jež zapomněl jsem znát.

/ZVÍŘE SE ROZPOMÍNÁ NA LÁSKU/

Kde nabralo mé srdce dech?

/ZVÍŘE SI SAHÁ K SRDCI/

Dřív tolik krvelačné hrdlo

/ZVÍŘE SI SAHÁ NA HRDLO, SLOVO KRVELAČNÉ ZVÍRAZNÍ/

touží zas prostě milovat,

namísto řevu svírá vzdech

/ŘEVU ŘEKNE SILNĚ VZDECH S NĚHOU, PLYNULÝ PŘECHOD SLOV/

/HRAJE HUDBA, TANČÍ SE/

/KONČÍ HUDBA I TANEC, ZVÍŘE SE KLANÍ BELLE A BELA ZVÍŘETÍ/

Zvíře:

/HOVOŘÍ NĚŽNĚ K BELLE/

Tak tedy dobrá, za tanec den,

ten zlatý šíp si s sebou vem,

/ZVÍŘE SI SUNDÁVÁ Z KRKU ZLATÝ ŠÍP A DÁVÁ JEJ BELLE/

až hodiny sedmou budou bít,

/ZVÍŘE UKÁŽE NA STÍN S HODINAMI/

navrať se, za svým zvířetem,

/ZVÍŘE CHYTÍ BELLU ZA RUCE A PŘITÁHNE JI K SOBĚ/

neb zaplatím vlastním životem,

/ZVÍŘE HOVOŘÍ SE ZLOMENÝM, SMUTNÝM HLASEM/

mám za růži život vyměnit.

 

Osud:

Pak na tvář zvíře políbila,

/BELLA POLÍBÍ ZVÍŘE NA TVÁŘ/

na hrdlo dala zlatý šíp,

/BELLA SI DÁVÁ ZLATÝ ŠÍP NA KRK/

jako když vánek sfoukne svíci

za život růži vyslovila

Bella:

za život růži, za život růži, za život růži

/STÍNY ODNÁŠÍ HRADNÍ VĚCI, ZVÍŘE MIZÍ, OSUD ZAHALÍ BELLU, VEDE JI K ZADNÍ OPONĚ, KDE JI VYMĚNÍ ZA HOLUBICI/ ZAVÍRÁ SE OPONA, OTVÍRÁ SE V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ/

 

 

Osud:

třikráte, vánek ji lehce zdvih,

stala se bílou holubicí.

 

Letěla mezi ústy skal

a temné hvozdy klaněly se,

zvouce ji stále dál a hloub,

člověk by procitnout se bál,

/OSUD MĚNÍ HOLUBICI ZA BELLU/

na zemi opět změnila se,

toužila otce obejmout.

X. scéna Návrat domů

Bella:

Můj otče, tolik scházela mi

Tvá blízkost v tichém souznění

/BELLA POHLADÍ OTCE PO TVÁŘI/

i slova, která rozehřejí,

jdu všeptat tiché rozloučení

/BELLA SE NAKLÁNÍ K OTCI/

naposled vtisknout do dlaní,

kroky, jež sbohem znamenají.

Otec:

Má Bello, slunce do mých dní,

vnesla jsi pouhým pousmáním,

jak rád Tě vidím u mých bran

/OTEC CHYTÁ BELLU ZA RUCE/

bez Tebe život v přežívání

podoben věčnému usínání,

vtisklas mi polibek do mých ran.

Sourozenci:

/SOUROZENCI ZÁVISTIVĚ, HOVOŘÍ ZÁROVEŇ/

Hle už je tu zas a bohatá,

krásnější nežli kdysi byla,

jak překrásný ji halí šat,

UKAZUJÍ NA ŠATY, LÁTKU, ŠPERKY/

ta látka je snad ze zlata

 a démanty se vyzdobila,

/SOUROZENCI JDOU STRANOU OD BELLY A OTCE, KDE SPIKLENECKY POKRAČUJÍ V ROZMLUVĚ/

s tím můžeme dluhy své vyrovnat.

 

Tam, kde to zvíře přebývá,

tam bude toho jistě více

tam musíme teď rychle jít,

k bohatství málo potřeba,

vezmeme šíp, pak z pokladnice

zcizíme vše, budem si žít.

Osud:

Pak vzali démant z kabátu, co Bella odložila

/OTEC S BELLOU ODCHÁZEJÍ DO KOMNAT, SOUROZENCI JDOU VYROVNAT DLUHY S LOUPEŽNÍKEM/

a loupežníkovy jej daly

ten k němu vzal si také šíp

/LOUPEŽNÍK SI PŘEBÍRÁ DÉMANT A ŠÍP/

a Bella ta nic netušila

pokojně doma s otcem spali

a snili, že zas bude líp.

 

 

Sourozenci:

/HOVOŘÍ K LUPIČOVI, MLUVÍ ZÁROVEŇ/

Ten šíp nás zavede k bohatství

snad dá nám věhlas k němu slávu

co zvíře mělo, budem mít

tvé bude jeho království,

/UKÁŽÍ NA LOUPEŽNÍKA/

zničíš-li zrůdu, budeš v právu,

dluhy nám musíš odpustit.

Lupič:

Dobrá tedy, tak má být

/LUPIČ A VŠICHNI OSTATNÍ ODCHÁZEJÍ, NA SCÉNĚ SE OBJEVÍ BELLA A HOLUBICE/

Osud:

Na okno přilétla holubice

a Bella stále ještě snila

a sedmá hodina nesla kříž

probudit chtěla klidné srdce

Holubice:

za život růži jsi vyměnila,

ach Bello vstávej, vstávej již.

 

Tvé zvíře je ve velkém nebezpečí

bratři a sestry vzali šíp

bez Tebe jistě nepřežije

před zlatem mnohý člověk klečí

neváhá ani zahubit,

když láska dýchá, naděje žije,

Běž, musíš zvíře zachránit.

 

Osud:

Procitla Bella a cítila lásku

a vedle té lásky cítila strach,

už dávno zvíře milovala,

jestliže nepůjde tak jistě vkrátku

o život zvíře připraví vrah,

šla, holubici sledovala

/bella procitá a odchází vedena holubicí/

/na scéně se objeví loupežník, vědma a sourozenci/

 

Loupežník zatím střádá plány

vědma mu úspěch věští z hvězd

/VĚDMA VĚŠTÍ A VŠICHNI ZÚČASTNĚNÍ STOJÍ KOLEM NÍ/

a zvíře zradu netuší

sourozenci, ty hladové vrány,

chtějí je za pokladem vést

rokliny mají na duši.

 

Vědma:

Máš v dlaních k tajným branám klíč

/VĚDMA POHLÉDNE NA DLANĚ LOUPEŽNÍKA, V NICHŽ LEŽÍ ZLOMENÝ ŠÍP/

tak jako k srdci mému lásko

má ruka pevně svírá Tvou

/VĚDMA PODÁ RUKU LOUPEŽNÍKOVI/

pro naši lásku zvíře znič,

tak zachráníš se před oprátkou

už dávno získals duši mou.

Lupič: Zníčím ho, jdeme.

 

Vědma:

Nesmíš se odvrátit od mé tváře

/VĚDMA ZADRŽÍ GESTEM LOUPEŽNÍKA, CHYTÍ HO/

šíp nesmíš na zvíře použít

jinak se staneme stínem lip,

pouze lstí můžeš zničit zvíře

mě jako Bellu využít,

nesmíš použít zlatý šíp.

Lupič:

neboj se lásko, bude líp

Osud:

Třikráte vědma vyslovila

Vědma: život za růži, život za růži, život za růži

XI. scéna Proměna

Osud:

Temný les se rozestoupil v dál

jakoby zem je pohltila

mráz jak by bodal pod kůží,

namísto lesa hrad tu stál.

/stíny přináší kulisu hradu/

 

U hradu zvíře obcházelo

už dávno sedmá udeřila

smutek mu políbil tváře

Zvíře:

Kde je Ti konec drahá Bello

zradou svou srdce zahubilas

a s ním zmírá i zvíře.

/objevuje se lupič se svým doprovodem, kráčí ke zvířeti/

 

Lupič: Vydej mi všechny poklady zvíře

Zvíře:

/Zvíře výhružně a rozezleně/

Svou drzost zaplatíš životem,

není radno s ohněm hrát si,

teď sprovodím tě ze světa

mou kůži neporaníš nožem

/výsměch, zvíře ukáže na loupežníkův nůž/

teď smilování vymodli si

než pohltí tě nicota.

/zvíře a loupežník spolu zápasí/

Osud:

Pak zvíře bolestí se vzpjalo,

/loupežník probodne zvíře šípem/

když do hrudi mu loupežník

vrazil hrot zlatého šípu

naposled prackou mocně máchlo

/zvíře se ožene po loupežníkovi  tlapou/

a jeho lidský protivník

padl i s průvodem změnil se v lípu.

/stíny donesou kulisy stromů a zakletí je drží před sebou/

 

Tu Bella náhle zjevila se

/Bella jde rychle k raněnému zvířeti/

a ke zvířeti pospíchala

pro lásku život by darovala

pak nad zvířetem sklonila se

/BELLA SE SKLÁNÍ NAD ZVÍŘETEM/

a naposled ho políbila

/POLÍBÍ ZVÍŘE/

Bella:

Dnes vím, že jsem Tě milovala

/POHLADÍ ZVÍŘE PO TVÁŘI/

 

Zvíře:

Zvíře ve mně umírá

a dokud hrdlo svírá dech

jsi láska má a nechci více

/zvíře natahuje po Belle ruce/

Já byl jsem krutá nestvůra

/ZVÍŘE ODVRACÍ HLAVU A OPĚT POHLÍŽÍ NA BELLU/

a přeci změnila jsi v mech

mé tvrdé zkamenělé srdce.

/ZVÍŘE SI POLOŽÍ JEDNU RUKU NA SRDCE, DRUHÁ MU POZVOLNA VYKLOUZNE Z BELLINA SEVŘENÍ/

Bella:

Kéž ruku Tvou zas chrání tep,

před láskou padám na kolena

/bella klesne na kolena vedle zvířete/

chci poslední Ti sbohem dát

a zamknout duši ve tvých rtech

/BELLA POLÍBÍ MRTVÉ ZVÍŘE/

snad byla jsem Ti přisouzena,

snad mohla jsem Tě milovat

buď sbohem vánku na křídlech

/PŘICHÁZEJÍ STÍNY A ZAHALUJÍ TĚLO SVÉHO PÁNA/

/BELLA SKRYJE TVÁŘ DO DLANÍ A PLÁČE,

/ ZAVÍRÁ SE OPONA A OZVE SE HLAS LESNÍHO BOHA/

Lesní Bůh:

Zlomený šíp nechť přivede Ti,

když budeš činu litovat

novou zas lásku do objetí,

musí Tě vroucně milovat,

kdo ve svém srdci víru skrývá,

pro toho naděje neumírá,

ten může i kletbu překonat

/OTVÍRÁ SE OPONA, BELLA POŘÁD KLEČÍ NAD ZAHALENÝM ZVÍŘETEM, KTERÉ SE MEZI TÍM, CO LESNÍ BŮH PROLOMIL KLETBU, VYMĚNÍ ZA TĚLO PRINCE./HOVOŘÍ OSUD/

Osud:

Tak smiloval se lesní Bůh a kletba pominula

raněné srdce odpověď čeká

tvář je jen maskou, ale cit

té, která milovala

může i zvíře proměnit

zpět na člověka

/PRINC SE PROBÍRÁ A ODHALÍ SE, KONČÍ BELLE V OBĚTÍ, OPONA SE UZAVÍRÁ, KONEC HRY/ DAVIDOVO MOUDRO NA ZÁVĚR/

Zvíře:

 

Každý z nás může být na první pohled zvířetem, ale skutečně důležité je to, co je v nás samých

/zvíře se uklání a odchází za oponu/