Kamila: balada o zklamání, vině a naději

Kamila
 
Balada o zklamání, vině a naději

Franc Bařický

 

Předmluva

Vážený čtenáři,

dřív, než začnete přečítat naše dílo, Vás chci upozornit na způsob čtení: čtěte zvlášť vlastní dílo (Kamila) a alegorii. Alegorie se nachází na lichých stranách a je psána ozdobným písmem, kdežto vlastní dílo je na stranách sudých a je psáno písmem běžným. Každá strana alegorie navazuje na příslušnou stránku vlastního díla. Nepoužil jsem tradičních vzorů do jednotlivých sloupců a statí, ale volil jsem způsob volného vyprávění. Toto jsem udělal částečně podle vzoru Alexandra Puškina a Vítězslava Nezvala. Ale zároveň jsem ale nechtěl být jejich epigonem a použil jsem vlastních pocitů k popsání jednotlivých statí. Pro vytvoření hlubšího pocitu a zážitku z díla jsem doplnil alegorii pro zdůraznění jednotlivých událostí děje. V alegorii jsem nepoužil žádného vzoru – jak je známo literárním kritikům – tento způsob podání skladby je zcela originální. Inspirací mého díla bylo vyprávění mnoha a mnoha osob, s nimiž jsem během svého života navázal přátelství.

 

Kamila

Balada o zklamání, vině a naději

Když po dni přijde šero vlahé noci

a rozzáří se kolem všechna světla

do ulic, když přišli oni pištci

o přízeň dívek, když zápasit šli ženci

křik, jásot a smích, když zpiti byli pěvci

bujarým veselím tvář města vzkvetla.

Těch smělých dívek – pastci k lásce prodané

zmatek a rykot se prostřel kol dokola po Hané

a když náměstím se prostřel libý klid

k zasněným milencům, jas hvězdným nebem vzlít.

V tom temnu zahoří v jich citech lásky světla

to spojení v nich tu starost o svět smetla.

Pro tuto krásu noci ve třpytu hvězd se v mysli mé

vynořil děj a chci jej ztvárnit pro jiné.

 

A teď se posaďte na pohovku či do křesla

a při okna zatemění

si poslechněte moje vyprávění.

Mládenci Janu teď v mysli právě vznik

když spatřil tu, hned ztratil duše klid

a zahořel v něm tak zprudka, a tak sladce

až mi bylo líto – toho mladinkého chlapce.

Začal ji hledat v tom velkém hbitém davu

v tu chvíli by za ni dal poslední, snad i hlavu

a rozběhl se křížem krážem po náměstí

když spatřil v jejích očích krásu (její) ctnosti

tak vznikla v něm ta srdce velká touha

musí ji najít a děj se rozvíjí dál – ach ouha.

Když předtím jeho srdce k děvám bylo kamenné

v ráz zahořel v něm plamen lásky

v tu chvíli bylo jeho srdce pro ni plamenné

a starost o ni mu vryla v čelo vrásy.

Paspardy burácí, světlo se blýská

tam někde v podloubí hudec si stýská

zpívá si první pak druhou sloku

kolem si jdoucí notují do kroku

nikdo však nezná onu píseň

veselá, tklivá, jará – či klišeň

pak jeden po druhém staví se opodál

chtěj poznat ta slova, co hudec právě hrál

na závěr té či oné sloky, vždy stejný refrén zní

již zástup stojících hledá děj a s hudcem sní.                

Šeptá tiše dav, co stojí kolem

k oslavě přispěl ten dav též pak sborem

po první, druhé, ale až po třetí

zpěv sboru náměstím již do stran letí

Kroměříž, Kroměříž – líbezná Kroměříž.

Nikdo to nečekal, jak hloučky pochopí,

a že tak záhy se v hlahol rozletí.

Dvojice milenců tulíc se naslouchají

pro zvláštnost písně té, mnohým se až dech tají.

Já Vám též napíši tu píseň pro Vás celou

dom si ji odneste, to pozdrav pro milence.

Až domů přijdete tak si přečtěte, ale celou.

Soused ať závidí, že nešel ven s Vámi

ve tvář mu pohlédni, ať nemá ten den stání.

Příbuzní i známí na příště jsou též zváni,

pohlédni – jak text zní:

též si jej poslechni!

 

 

Zpívám si píseň plnou chvály

ty pro mne nejsi jen světlem v dáli

jsi jako dívka stepilá

jak růže v rose rozvilá

jasná jak hvězda zářivá

jsi moje múza spanilá,

mým cílem cest to právě ty

co ležíš v srdci Evropy

Kroměříž – líbezná Kroměříž.

Jsi pro mne právem město měst

na křižovatce dávných cest,

tys vysněná mi v světě říš

a mému srdci jsi blíž a blíž.

Jak dívčí šíje, když klene se

srdce a mysl to povznese

i tvoje sláva teď stoupla již

a stoupá v světě výš a výš

Kroměříž – líbezná Kroměříž.

Když krokem jdu v tvých zahradách

a přemítám o tvých záhadách

v Květné, Octárně, ZOO či – Podzámce

všude, kde bloudím, je jak v pohádce

ty starobylé vinné sklepy

všude je slyšet o tě pěti

na náměstí u kašny nebo v podloubí

kde zrak můj po té kráse pobloudí

Kroměříž – líbezná Kroměříž.

Když nocí bloudím městem tím,

a luny svit se v kašně třpytí

a v očích dívek tak touha svítí

k hvězdám a vílám hovořím.

Když čas loučení mi s tebou stane

a slza lesknoucí mi z oka skane

loučit se zpěvem mi bude snáz

vzpomínka navždy zbude v nás

na Kroměříž – líbeznou Kroměříž.

 

 

Jan též vyslechl hudcova slova

nemoh rozpoznat ten význam znova

a hlava se mu víc a více točí

ta píseň mu vryla v paměť její oči.

I když se tělem čím dál tím víc vzdaluje

ta touha v srdci jej víc a více spaluje

a v duchu k ní ruce vztahuje,

nemohouc dosáhnouti svého cíle

dá mu to ještě mnoho, mnoho píle.

Musí přec něco pro to udělati

ať jej v tom sílí všichni svatí

a rozhlíží se všemi směry

naslouchá hlasům v té své mizerei.

Věří a doufá ve své štěstí

snad osud bude milostiv mu v té sklesti.

Přebíhá v rázu křížem krážem celé řady

Kde hledat? Jeho srdce si teď neví rady

hned pohlédne v tu či onu tvář

leč žádné nemá onu jasnou zář

přelétá znovu a znovu všechny řady

už neví kam jít, už prošel všechno všady

myslil, že sen už se mu asi rozplyne,

když náhle spatřil onu tvář, ty oči nevinné.

Volá a natahuje k ní své hbité ruce

dav jí však unáší a zas má srdce v muce

pro bůh, vždyť tohle nesmí jen tak vzdát

tohle by nepřežil, nenechá osudu se mu smát.

Hned vrhá se do toho středu v davu

snad je až nepříčetný po ní ve svém hladu

spěchá, křičí a dav ve spěchu vlní se

už, už ji našel – zachyt jí rukou, chvějíc se

paže mu kol šíje její zajela

až podlomila se s ním i kolena.

Dostal pak mezi oči ránu pěstí,

ta rána byla odměnou mu v jeho štěstí

necítil, nevnímal – jen vlásky její hladil

aby svůj žár k té sladké bytosti jen zchladil.

Omluvu chvějícím hlasem k ní pak promluvil

do očí hledíc, se veršem z písně omluvil.

Ona, ta uzardělá plachá dívčina

klopíc zrak a točíc po něm očima,

tím uvedla as jej do rozpaků

a opět zmizela a byl konec zázraku.

Opět a opět se vrhá do toho davu

doufajíc v opakování šťastného to děje

křičíc a tančíc v rozvášněném tam reje

nevědouc vůbec, že zas klopýtne

až zjeví se pravda a on procitne.

Zatím však v mysli si sen svůj sní

doufajíc, že se ta noc nikdy nezmění.

Ach, jak ta touha po ní srdce svírá

jen ona – ona je ta sladká víla

ona mu utíká a mizí ve víru tančících

jakoby sebou strhnout chtěla pohled očí plačících.

Už připravil si pro ni slova vyznání

to hledání a muka vpřed jej pohání

a neví ani jak se zeptat na ni

jak ji oslovit, až předá jí své psaní.

Až se mu v davu všichni budou smát

a on pohledem se bude mlčky ptát.

Ta myšlenka ho trápí nyní velice

nemůže přece jít a ptát se, kdo ta světice?

Snad osud postaví mu do cesty někoho

kdo ví kdo zná z těch dívek kdekoho.

Jde, hledí, klopí a zvedá zrak vzhůru

a pořád v hledání má stejnou smůlu.

Jan pak jen bloumá ulicemi

nastavuje svůj sluch a zrak

snad uvidí ji mezi všemi

dá znamení mu, když rukou po ní vzmách?

Teď ale neví, zda je s těmi

co odvlekli ji sebou vzad

jak ji má najít mezi všemi

snad ale přece, no ale jak?

Tu potká opět toho muže

kterého potkal už tolikrát

snad ten by mohl říct mu o ní

leč váhá – moh by se mu smát.

Teď ale stalo se, co muselo se stát,

málem se s ním teď právě srazil

pohledem svým ledovým ho zmrazil

ni brvou nepohnul a jal se ptát:

„Vidím, že bloumáš mezi těmi,

co kolem jdou a zas chtěl stát

rozhlížíc se a chtěj se smát

hlaholí zpěv svůj a vše chtěj znát.

Ty, ale bloumáš mezi nimi

co vlastně hledáš, kterou tvář?“

Jan zůstal stát jak opařený

nevěříc sluchu a jal se ptát –

„ty víš, co hledám, ty jí znáš?“

„Vím, kterou hledáš mezi těmi

a znám i jménem onu tvář

vím, jak ti je, jaks omámený

chceš? – přivedu ji – co mi dáš?“

„Ty víš a znáš, tys tady nade všemi,

ty bys mi pomoh v mém utrápení.“

Obrátil kapsy a vytáh peníz velké ceny,

vysypal drobné řka: „To vše smaž!“

„To víš, že smažu,“ dí ten muž

„přec nezhasím v tvém nitru žáru“

a brousí na ni zas svůj nůž –

„jen až nabalí si ten tu žábu

už budu pryč“ – myslí ten muž.

„Probůh“ pomyslil Jan, „co teď dál?

Vždyť je to zrádný pastec“ k tomu

ve velké touze však promíjí jemu

jen ať dostojí slov svých k němu

vždyť všechno své jsem dal už jemu

ať přivede ji hlavně k němu

za každou cenu chce znát tu ženu

touží s ní být a s ní se smát.

Tu se mi ani nechce věřit

ten děj si začne čas svůj brát

jak přesně ten čas teď lze měřit

kdo další ve hře bude hrát?

Ten, co ji našel, mu ji chce svěřit

a dovíme se, kudy se děj dál bude brát.

Upadl lístek, když zněl hlas k němu

klopýtnouc ve tmě, ten hlas zní znovu

pak slyší hrubá slova bijce:

„Zde tvá vytoužená – vem!“ křikne znovu

teď poznává hlas zlého strůjce.

Jan nevnímá nic než ji

snad jí svou touhou též i sní.

Chopíc ji zlehka za ruce

setře jí z oka zlou chmúru

a ona klopí zrak v té panice

Jan štěstím vstoupá vzhůru.

Slova jí váznou, když pravíce

Jan stoupá pak až ke hvězdám

dnes neměl prvně smůlu.

„Jsem zde a jsem ti v zástavě

na noc a den jsi pánem nad mým tělem.“

„Tak zní to státoprávně v ústavě,

já ale chci být i tvým manželem.“

„Tvá moc nade mnou končí v poledne,

pak musíš odejít hned ode mne,

pasák mne pronajme do jiné postele,

nezbude na památku ti nic po mém těle.“

„To ale se nesmí nikdy stát,

já budu se o tě s nimi prát,

budu se s nimi o tě bít

tebe víc nesmí nikdo mít!

Ach moje sladká a vysněná Kamilo

Vše učiním, aby ti k štěstí stačilo!

Kamilo, Kamilo, zní na vše strany.

Kamilo! Volá Jan už tak uštvaný.

Kamilo! To září Janu pro ni zrak.

Kamilo, tys tou bájnou vílou snad.

Kamilo, nemáš ani zdání.

Kamilo, na tebe myslím bez ustání.

Kamilo, klid v mé duši pro tebe mi vzat.

Kamilo, volá, hledí na ni.

Kamilo, odneslas mi spaní.

Kamilo, neslyšíš, neb sen jsi snad.

Kamilo, po tobě cítím hrozný hlad.

Kamilo, Kamilo, Kamilo!

Tvé jméno mé srdce zranilo.“

Jan nemůže se nasytit jí krásy,

Jan Kamilce líbá její vlasy,

Kamila chce Janovi dát už vale,

Jan ale zpívá o Kamilce dále.

„Kamila je ta rudá růže.

Kamila, to je Hvězdy zář.

Kamila má tak jasnou tvář.

Kamila obláček je bělavý.

Kamilka létá jak motýl zvědavý.

Kamila je ten kvítek modravý.

Kamila svítí zář svou do dáli.

Kamila toť nevadnoucí květ.

Kamila je můj celý bájný svět.

Kamila je hořící svíce.

Kamila ruměné má líce.

Kamila je mou hvězdou nad vodami.

Kamila cíl to osudem mi daný.

Kamilin úsměv – proň srdce bolet může.

Kamilin pláč je orošený lístek růže.

Kamila je letící včela.

Kamila mi z nebe spadla včera.

Kamila básní, kde se láskou bělá.

Kamila ránou je mi na duši.

Kamila snad o lásce ani netuší.

Kamila, Kamila, je hvězda spanilá.“

Jan bude dnes při jejím loži bdít

a celou noc jen o ní – o ní snít.

Jan zapaluje jednu svíci za druhou

a nedovolí si rozžat plamen pro druhou

skolilo by jej to jak pád z koně

nepochopil by, co lepšího je pro ně.

Umocnil se v něm vztah k ní na druhou

Kamilu získal cizí zásluhou

však žádná svíce věčně nehoří

i hvězda na obloze někdy dohoří.

Když na obloze hvězda náhle zhasne,

každému jinému hned by bylo jasné

až políček řítících slov naň se mu dostane,

vyčítat bude sobě pohled, co pak nastane,

uraziv ješitnost svou zdárnou pomluvou,

nemá však sílu se soustředit pro druhou

proň dobře by bylo, kdyby z těch slov prohlédl

ve svém zoufalství těm slovům právě podlehl.

Jak bleskem zasažen, když dostal o ní zprávu

nechce si přiznat pravdu – tu jí zradu

a že by ona šla pryč zcela dobrovolně?

Zatím, co si tu zdříml, už byla v jiném domě?

Nevěří! Na tom přec není pravdy žádné,

že by ty oči byly až tak, až tak zrádné?

Ona – ona, že by byla na prodej,

jej, že oloupil ten zrádný čaroděj,

že vládu nad ní má ten ukrutánský chám,

nechce si přiznat, že je bez ní a sám.

Jí pak odvlékli do temné komory

a důrazné s ní měli hovory.

I ona uvěřila, že ta jasná noc

v ní prolomila všechnu tu zlou moc.

Znova a znova se chce chytit jí hozeného lana,

Kdo jí pomůže teď, když je tam dole sama.

Myšlenka na Jana se jí točí v hlavě,

zas vše zkazila, tak hloupě, a tak hravě,

chtěla by dát Janovi o sobě jakous zprávu

a přiznat mu, že on je jasně v právu,

a že lituje svého lehkovážného to činu

chtíc na se vzít i veškerou tu vinu

snad odpustil by on mi moje činy

a smazal ze mne provždy všechny viny.

Kamila hledí do prázdna v své kobce,

nad vchodem zvučný nápis se jménem toho snobce,

Night club zní pro všechny z této obce

a blikavá světla reklam svítí na té hrobce.

Ona je otrokyní zde těch zlých lidí,

co chod a obchod s těly těch zde řídí,

jak pejsky vodící si je zde na provázku,

za tučnou cenu prodávají cizím jejich lásku.

Bos řádně povolenou živnost má od mocných lidí,

má v rukou identitu těch, co tady řídí,

těžko se vymanit lze z jejich spáru

nad nimi není soudce, co řek by, kdo je v právu,

pro tyto neodsouzené to nadoživotní je cela,

opustit ji mohou jen jejich mrtvá těla.

Princezny od draků mohou osvobodit princi,

zde to však není, jak v kouzelné pohádce,

lapeny byly do nástrah na slaďoučká pozlátka,

tu jednou provždy spadla klec, zde lapeny jsou jak v psinci.

Zde propadnou se do té kobky zrádné

a dostat se odsud není vůbec snadné.

Tak a podobně se v hlavě myšlénka jí honila,

najde se něco, čím by se ta moc zla zlomila?

Však vždy, když má nějakou naději,

zas neví, co chce, ke komu jíti raději.

Udělá čin, co vrhne ji zpět do připravené sítě,

jak zmoklou slepici, na které není suché nitě

co osud vzal, to snad čas možná někdy napraví,

jí neodsouzenou – doufejme, že kat to sekerou nespraví.

Jan ale vidí ji ve svých snech jinak,

děj spřádá v svých snech kladně, no jak jinak

skrývá v svém nitru to sladké napětí

a znovu se vrhá do zrádného jí objetí.

Mnohokrát z těch činů mohl najít poučení,

vše přehlíží a omlouvá, on nepřekoná od ní odloučení.

Zas přešel další a další bídný den

po dnech zas měsíc a dnů těch dlouhých v něm

přešel i zimní chlad a s ním i slunovrat

a slunce začlo znovu krásně hřát,

zpěv ptáků pro nás z výšin sborem hrát,

na stromech objeví se brzy první květy

a tažní ptáci zas poznají své dávné světy

a zas si začne znovu jara přát,

tančit, skotačit a zas se všemu smát.

Užívat krásy jara jako všechny děti

a z pampelišek vinout ve věnce zlaté květy,

snad budem o poznání i moudřejší,

srdcem a city snad již bdělejší,

zas začne pavouk spřádat jemných sítí

a další děj přibude v tom lásky plném žití.

Jan jarem rozezvučel v srdci svém zas spěch,

probudil své city a po Kamilce si vzdech,

Kamila ach, tak čaromocná spanilá,

divoká, prudká jak nespoutaný běs,

jí činy však budí mu v srdci děs,

před opětování citů k ní, pověst sama jej varuje,

však Janovo probuzené srdce, samo sobě žaluje.

Pasák rudovous je pánem její duše,

při příchodu na dveře nikdy neklepe,

i pozdrav jeho zní povždy tak suše,

jen situaci pár dotazy si proklepe,

když oznamuje, že má pro ni psaní,

když nechce vnímat, pomůže jí dlaní.

I tentokrát si vyčich pro ni oběť,

hned zítra půjdeš tam na oběd,

buď naň milá a hodně veselá,

zprv budeš smutná a taky nesmělá,

jak kdybys šla právě s knihou z kostela

a rozpustíš si pak nedbale ty své vlasy,

to určitě zabere a budeš dělat, no jen tak asi,

no hloupoučká a klamati svým ladným tělem

a nezapomeň jej prosit, ať je ti přítelem.

Opět pak nezapomeň, až vykonáš svou prácičku,

vše vyklopit a naplnit tím mou kasičku.

Kdybys odmítla, tak budeš mít, co do činění,

jen vzpomeň, cos měla v kostech to za brnění.

Moc poučena, naladěna a vystrašena,

uvědomíc si, že vlastně je stroj zvaný žena,

vykročí vstříc ke splnění úkolů, jde vzhůru,

vzdychne a řekne si, že zas má jenom smůlu.

Pomalu stoupá po schodech nahoru,

když opustila v poklidu svou komoru.

Myšlenky honí se jí pořád v hlavě,

doufá, že i tentokrát to zvládne hravě.

Vstoupí do dveří a zlehounka se usměje,

malinko klopýtne, prstíček má na rtu,

jakoby kýchne a jen tak nedbale si mutuje,

oči má zvlhlé a začne stát svou vartu,

zapomene na rady a vše vsadí na jednu kartu

a chovat se tak, že nechce kazit partu.

„Co si pán přeje a co je tak sám,

co budeš chtít, to přec já ti dám,

jakoby vánkem nadnášená včela,

poletuje kol, laškuje a tančíc až se chvěla

a oddá se v náruč, do které padnout měla.

Jak Vám říkají, můj vzácný pane?“

Zní od ní tak sladce a řekla vše, co říci chtěla,

čekaje, že uchopí ji hned, jak z křesla vstane

a dlouze čeká, co se pak dál s ní stane.

„Jsem Václav z Růže – ty můj sprašku,

no, ale ty mě můžeš říkat Vašku.

Pojď blíž, no ještě blíž a směj se trošku,

posaď se na kolínko a sem dej nožku,

proč pláčeš? Neslyším, pošeptej mi své přání,

co pro tebe mohu udělat? Já nemám vůbec zdání.

Smím pohladit tvé ruměncové tváře?

S tebou jsem vstoupil do tak zvláštní záře,

dám za tebe půl svého zděděného království,

s tebou chci užít si tvých krás a tvých ctností.“

„Proč myslíš hned na to nejlepší,

napřed tě zbavím všech tvých bolestí,

polož mi na hruď sem svou ruku,

budu z ní hádat, ty můj milej kluku.“

„Chtěl jsem tě požádat o to právě,

tys na půl cesty mi vyšla vstříc, a tak hravě,

jsi tak, tak krásná, a tak spanilá,

tys vlastně moje přání už zcela splnila,

pojď na pohovku, sem na mou hruď

a vášeň ve mně k sobě vzbuď.“

„Jen zvolna, pomalu jen počkej trošku,

jsi na mně divokej můj milý hošku,

jsi jako motýl a já jako včela,

s tebou kraj světa bych letět chtěla,

ty jsi můj fotbalista na mém hřišti,

poctivě hraj, sic odpískám tvůj faul příští,

jsme sehraný tým a tys můj hrdina,

ta naše hra tak krásně začíná,

teď pospěš, tref se, střel vítězného gólu,

vždyť je nám tak krásně tady spolu.“

„Jen dostřílej,“ dí Rudovous, „zpropadenej hráči,

teď ztiš i dech ty bohapustej spáči.“

Rudovous už tiká jemně na dveře,

„pohni si, než nestyda ty oči otevře,

teď zhasni světla, snad on už teď nic nevnímá“

i ona chvíli rozjímá, pak ale sladce usíná!

Pak ale stalo se to, čemu nikdo nevěří,

Rudovous vchází tiše do dveří,

prohlédne hosta, že spí, se pak přesvědčí,

krást se prý nemá, mu ale kdo to dosvědčí?

Ona si užila vše, jak se sluší a patří

a on si vezme i to, co mu zde nepatří.

Ale vždyť ji obviní, vždyť byli spolu,

jen ať ji zavřou, tu hezkou potvoru.

Vždyť jak jsem slyšel od něj tu volovinu,

přec jí chtěl dát království polovinu.

Nemusím se s tím nikde chlubit právě,

z tohoto přeci musím vyjít zdravě.

Ona to za mě v arestu odčiní,

nikdo jí neuvěří, že je zcela bez viny.

Takovou svobodu, co zde na čas pozbude,

no! Další černá skvrna jí jen přibude.

Tak viděl věc Rudovous, zvaný Jára,

když odcházel, zbyla v dveřích za ním spára.

Host se probudí a chce ji obdarovat,

ale nemá už z kapes, co chtěl vytahovat,

teď už to určitě nebude půl království,

no! Ta asi má víc těch nectností,

pomyslí host a takto uvažuje –

čím asi jí tak možná ještě obdaruje.

No vida holoubka, ta má už školu,

vždyť jsme tu byli jen chvíli spolu.

Okradený host v Night clubu už mobil vytahuje,

pak číslo vyťukává a někoho pak oslovuje.

Zdravím Vás odtud pane vrchní inspektore,

volám Vám odtud z místa činu – zdroje

a když se probudí Kamilka, dívka bledá,

vedou ji v poutech a už nic se dělat nedá.

Komisař přichází a váhá a nepospíchá na ni

„vše prohledejte!“ nic nechápe, a tak si říká za ni,

„proč by to vlastně tomu hostu učinila,

vždyť odměnu zaň dal dřív, než na něj byla milá,

kdo asi nalíčil tu na ni past“

a množství otázek jí teď bude klást.

Kamilka vyděšena je jak zmoklá myška,

chce se jí spát a tuze se jí klopí víčka.

No teď si toho zlého zase užije,

kdo to naň ušil, ta myšlenka ji sužuje.

Inspektor nedochází k žádnému závěru,

rozhodne předat ji soudci, tu v uvozovkách potvoru.

Slavný soudce má ale nevyřešeno mnoho případů,

nehraje mu to do karet, musí jít s něčím vpřed, ne dozadu,

nepáře se s tím a hned se rozhoduje,

aspoň teď s něčím hne a zaboduje.

Zavře ji nadlouho, myslí si, - ať tam zčerná,

co vlastně dělala v Night clubu,

tam měla být doma a být věrná,

nevědouc zprvu, že není vůbec vdaná

a že do Night clubu byla darem dána.

Když ale chce nahlédnout do jejích spisů,

zjišťuje, že žije bez dokladů v tom pustém hnusu.

Hned zauvažuje a zablesknou mu oči,

po takovém případu přec každý soudce skočí,

to bude tentokrát případ století

a do Night clubu se soudce hned rozletí.

Nechá si předvést šéfa, ten pan soudce

a také objekt sporu a s ní pak konfrontuje toho snobce.

„Ta Vaše maličká je holka pohledná,

proč vlastně byla no toho hosta tak nezbedná?“

Šéf a snob v jedné a téže osobě,

se s ženou dívají se jen tak – po sobě.

„My našli ji, když do vody spadla z mostu

a tak jí vytáhli, umyli a pomohli jí trošku.

Chuděra se již topila, bylo nám líto jí

a byla tak milá, doklady nebyly, jen tělo jí!“

„No, a to jste ji našli bez dokladů?“

„Jo! I duchem byla trochu pozadu.

My prokázali jí jen trochu toho milosrdenství

a ona nám za to splácela svou dovedlností.“

Když viděli, že soudce jim na to jen tak nenaletí,

uvažovali a jednali s ním jinak, a to hned v zápětí.

Podepřeli své tvrzení s obálkou mnoha pohlednic,

Hradčany z toho nevyjímaje a přidali i něco z pokladnic

a dál vyprávěli soudci vše s velkým zaujetím

a soudce už myslel, že se mu z toho hlava rozletí.

Soudce se zprvu cukal a vyslovil se v tom smyslu,

že nenechá se urážet! A oni přidali hned bez rozmyslu.

 

Když zjistil stiskem prstu, že obálka je dost plná,

že by se za to dala smazat jich vina.

Poroučel se a stiskl s nimi podanou mu ruku,

a že je přijde navštívit a vše bude zase v suchu.

No a ta hezoučká maličká! Jen dál pečujete mi o ni,

má sice pobledlá líčka a vilně hleděl okem po ní.

Netrvalo dlouho a on přišel zase

a bylo jim hned jasné, že po ní pase.

                                             Šéf a šéfová Kamilce vše vysvětlili                  

a nad dveřmi nápis „obsazeno!“ pověsili.

„No vidím děvče, jak krásně stoupáš na špičky,

pojď, ať ti sundám z těch krásných nožek střevíčky.“

„Ach, pane nejen sundat střevíčky, ale i mne si vemte navždycky,

teď odepněte tu zlatou věcičku a odhoďte z ňader vestičku.

Pod lampou teď před vámi stojím sama,

odložte také – no všechno! Co je s Váma?“

„Ach ano vy jste Kamila a jste tak mladá, a tak spanilá.“

„Ale já nehledím na Váš věk, co na tom i když jste už kmet.“

Povzbudíc soudce, hledí naň,

soudce si pomyslí: ach to je krásná laň,

jak odsoudit mám tuto ženu?

Vymyslím v rozhodnutí trochu změnu

a snad i porota bude shovívavá

a z Kamily se mu už zas točí hlava.

Že by i soudce tak omámila,

je to přec čarodějka, ale milá!

 

Pan soudce, muž ještě pohledný,

jen v tváři mu rysy zhrubly,

kamenný pohled a pobledlý,

i slova ze rtů mu zněly jak z truhly,

ale i on má své přátele,

po nocích bavíc se vesele,

vyprávíc jim své zážitky,

i jaké měl kdy kde prožitky,

rozprávky lovil jak z truhly,

až tváře studem jim rudly,

naznačil jim, kde hledat mají,

kynuli hlavou, a že to znají,

a že snad už tam také byli,

že na ně byli rovněž milí,

a že je mráz tak hned nespálí,

a na sebe se hned usmáli,

tak mluvili až na jednoho,

a to přítele mu věrného,

když v dobré náladě se rozešli,

v Night clubu u Rudovouse se zas se sešli,

přítel se ale potají

vyptával soudce, co znají,

a pak jde také v tu hospodu,

kde povolné dívky jsou hned u vchodu

a ptá se která jste Kamila,

která jste tak moc spanilá?

Jdi nahoru, je tam u mne,

potěš ji má oči velmi smutné,

a tak poslal k ní přítel přítele

a bavili se tím o něm vesele.

Jo! A kdyby se rukama bránila,

ruka má by její rožky zhladila,

říká Rudovous, muž to pověstný,

má pohled tuze – tuze zlověstný,

nedávno vrátil se zas z basy,

no ale proč – no proč asi.

Pan majitel clubu je však okřikne

a prstem na někoho jen tak pokývne,

ach vy svatá prostoto,

běžte si jinam vy holoto.

My tady jsme samí slušní lidi

a vy si řekněte, oč jde a vám chybí,

Kamilka slyšíc to, zbledla hned do běla

– držitel Night clubu si ale pomyslí

a taky to za ně v tom smyslu domyslí,

ta jim dá ještě všem do těla,

chystá jim potají na ně léčku

a přemýšlí čím doběhnout tu drzou smečku,

pan soudce je vlastně už mým přítelem

zkusím je co nejdéle popotáhnout

a co nejvíce z nich toho vytáhnout,

svou rozjařeností se dostali mně do léčky,

teď aspoň nebude líto nikomu té smečky,

a i kdyby – pan soudce též do léčky vlít,

mi stačí jen vzpomenout a zas bude klid,

tak nějak začal pan soudce klopýtat,

a teď už neví komu a proč se zpovídat,

Kamilka popletla soudci hodně hlavu

a držitel clubu má teď nad ním vládu,

jeden i druhý přemýšlí, jak se koho zbavit

na jakou kartu má kdo koho vsadit,

pan soudce má ale přec jen velkou výhodu,

ten snadno zlikviduje jich neshodu,

držitel Night clubu to dobře ví,

a proto soudci včas něco napoví.

Ten přítel soudcův vchází ke Kamilce,

ta sundává mu hned i střevíce,

přináší jí i jakous zprávu vetchou,

jak zbavit se tam těch venku co nejvíce,

než se ti z venku za ní vecpou,

chce pomoci Kamilce a nechce od ní nic,

jen že jim našeptá něco víc,

ti pak v tu chvíli všichni zblednou

a jeden po druhém se od stolu zvednou.

Pan soudce ocenil konání přítele svého

a přemýšlí, jak zbavit Kamilku všeho zlého.

Vždyť toto děvče má své mnohé ctnosti

a on ji má odsoudit, no to je k zlosti,

jak jen nejlépe vyhovět liteře zákona,

hostu i jí, jak jenom vyhovět má oběma?

To bude pro něj zas těžký oříšek,

to rozhodnutí si nechá až na pozítřek.

I Šalamoun vyzrál nad falešným obviněním

a nedošel v dějinách u lidstva v zapomnění,

je soudcem v taláru, v tom tkaném hadru,

je soudce a musí mít jen a jenom pravdu.

A komisaře dál pátráním ještě pověří,

ať tu událost mu ještě jednou prověří.

Tu přec je mnoho peněz ve hře

i soudce to kolem srdce sevře.

V tom jiný zádrhel musí býti,

on po tom viníku musí jíti.

Rudovous Jára ve zmatku opouští Night club,

co dál bude s Kamilou – je mu fuk

a jeho kroky teď povedou až k hranici,

tam zpravidla mizí mu podobní chlapíci.

Teď ale musí dál až do Bavor,

tam spočne svým kostem, ale až u závor,

až překročí dřívější státní hranici,

budou tam naň čekat již z dřívějška mu známí chlapíci.

No to bude život! Tak nějak si to maluje

a dál a dál od Night clubu se vzdaluje.

Mašinka jeho supí, skřípe a letí zasněženou plání

a jemu spokojenost do duše a srdce dál se vhání

a když projede doma šťastně všemi kalužemi,

bude nad ránem už dávno v cizí zemi.

No tam se Jára ale bude mít

a zvažuje, co všechno musí učinit.

Jen tak nějak zapomněl v tom spěchu a zmatku,

že nikde nesmí zastavit a navštíviti tam šlapku.

To, že je pijan, to dobře věděl,

snad proto se posilnit ještě hleděl.

Ještě, než dojel na tu čáru, hned v příštím Night clubu

si nechal přivolat tu dámskou obsluhu.

Dal dvakrát visky a na to ještě ruma

a hned po něm vyjela jedna blond puma.

Járovi hned věnovala něco ze svého umu,

tak rozvázala mu jazyk a on vyňal tu sumu.

A bylo by možná vše dobře dopadlo,

kdyby nezavadil o to ofrčkované nemehlo.

Hned na chodbě ve dveřích, když se s ním Jára srazil,

tak místo pozdravu, mu jich tam pár hned vrazil.

Chybou bylo, že to nebyl jen nějaký praporčík,

ale kapitán, co u slečen se cvičil v aportcích.

Ta slečna ještě nestačila sebrat celou tu sumu

a tak musela vyklopit, že není to cena jejího umu.

Pan kapitán sbalil ji i povedeného Járu

a musel ven s tím, proč opustit chtěl čáru.

Vytáh z něj název toho Night clubu

i to, že tam dělal pro ně jen posluhu.

Že je to jen pouhý vyhazovač kapitán ihned poznal,

však se i Jára po pár výsleších sám doznal.

A pak, když skončil tak špatně Járův sen,

stačilo pak už Járu za katr poslat jen.

Když došla o něm na tamtu policii ta zpráva,

oddech si soudce, Kamila i Státní správa.

Kamilka si ale nevzala z toho žádné ponaučení

a nepokračovala správně po tomto zadostiučinění,

Kamilka je ale dívenka přec jen naivní,

proč pro ni muži jsou tak krásně protivní?

A zase klopýtá ve starém duchu

a tím odmítne jí podanou ruku.

Tápajíc ve tmě a lapajíc zas po vzduchu,

už zase tone v touze po pořádném vzruchu.

Teď když zas volná a získala zkušenosti si tady,

teď s těmi papíry, co dostala, lze pobývat už všady.

Dostala také jakous takous do kapsy výslužku,

teď by si mohla vyjet někam sama, jen tak na zkoušku.

Auto ale řídit neumí,

mohla by zkusit tam toho, co sem tak čumí.

„Hej pane! Co to máte za auto?

Půjčíte jej, neb Vám ho v mých rukou bude líto?“

„No proč ne, jen jestli jej umíte řídit,

ale napřed mi musíte něco slíbit.“

„Můžete, pane, ale být trochu přesnější?

Vypadáte, že nejste jistě včerejší.

Takovou mašinku, to bych ráda moc řídila.“

„No! Moment slečno, nejste Vy trochu opilá?“

„Heleď, tak koukej ty jeden, tak povoz mne

nebo tu zůstaneš tady beze mě.“

„Tak, prosím, slečno, no nestůjte!“

„Teď hned?“ „No kdy asi?“ „Tak startujte!

Vy jste ale švihák, no a ty kadeřavé vlasy.“

„I Vy vypadáte dobře, krásně zbarvené Vy máte řasy.“

„Kampak si vyjedeme v té Vaší nové limuzíně?

Šlápněte na to! Proč jedete tak líně?“

„To víte, slečno, to víte, že šlápnu,

s Vámi tu jízdu zcela jistě zmáknu.“

A letí a letí, jak s větrem o závod,

„jo slečno, pomyslete a napište kam, mi návod.“

„Co kdybychom si zajeli i někam jinam?“

„Když s Vaším návrhem budu spokojen, rád se přidám.“

„Co kdybychom zajeli až do Prahy,

navštívit Václavák, Hradčan panoráma a tam všady.

To víte, o potěšení tam nebude nouze,

jen zůstávat tady? Jak v nějaké strouze.

No v Praze, tam si přeci užijeme.“

„Nu dobrá, tak se tam tedy rozjedeme,

Jet ale do Prahy – to přec není víska

i za auto se tam platí z místa.

Za auto se dnes přece všude platí,

no ale v Praze, tam na nás budou zlatí!“

„Tak a jsme v Praze, teď otevřu Vám dvířka

a přeji Vám, ať se Vám po Moravě nestýská.“

„No pane – Vy jste mi zastavil před ministerstvem.“

„Já vím. Vítejte! Jste tady teď mým hostem.“

„V Praze jsem ještě nikdy, ale nikdy nebyla,

jen o ní slyšela a moc, moc o ní snila.“

„Ó – nazdar příteli, proč nebyls včera tady?“

„No tak už se nediv, krásně je přece všady!“

„Proč nebyls doma o tomto víkendu?

Kde jsi tahal kdesi až tam venku?“

„Přec jsem tam byl služebně a na cestě.“

„To vím. Ty ses tam byl asi kouknout po nevěstě?

Kdepak jsi sebral tady tu šmrnc chudinku?

Nebo to dítě už nemá svou maminku?“

„To nevím, snad možná i ne,

ale ta, co jí v Night clubu mámu hrála,

to byla matrona! Ta o ní až moc stála.

Dost jsem tam zažil můj milej zlatej hošku

a taky mne tam tak obrali v noci trošku.

A divil jsem se pak velice,

že zaplatit za to mohla ta slepice

a tak jsem ji raděj vzal hned z tama sebou

a teď ji půjdu zahřát, nožky ji už asi zebou.“

„Ale já už tě ohlásil, máš se hned nahoru dostavit,

vezmi ji sebou, přec ministrovi ji musíš představit.“

„Jdi napřed a otvírej přede mnou nám dveře.

To nebude třeba, vždyť ona vypadá tak svěže.“

„Dobrý den, pane ministře, Láďa se dostavil

a dovolte, abych Vám jej i s doprovodem představil.

Tu sekretářku u Vás bude dělat velmi ráda,

račte se kouknout zpředu, ta šíje a ta záda!“

„Děkuji, ať si sedne, rád bych se koukl do jejích spisů,

zeptej se, zda vyzná se v psaní těsnopisu.

Dejte jí najíst a ať nehledí tu tak jak do stroje,

však myslím, že lépe jí bude převléknout do stejnokroje.“

„Jistě, pane ministře,“ říká teď Láďa a chvějíc se,

„tomu přec rozumíte Vy tady z nás as nejvíce.“

„Zlobrde jdi! A nech toho komplimentu,

uprav ji, natři a zatím nech stát venku.

Jen ještě, jak se jmenuje? A zjisti, v čem as chybuje,

až na ni prostě přijde posléze zas řada,

rád bych uslyšel, že je tu s námi ráda.“

A zatímco se venku setmělo,

Kamilce spát se už i zachtělo.

K Láďovi se pak vroucně tulila,

s hlavou na rameni pak usnula.

Láďa pak říká „ach, to byl zase den!

Snad bude ministr s ní spokojen.“

Pan ministr Láďovi, nenaznačil žádné gesto,

nechtěl, aby to hned vědělo celé hlavní město.

Až Kamilku zítra ráno zas probudí,

pak tu správnou atmosféru s ní navodí.

Kamilka spánkem sladkým sní,

o hvězdách, bouřích a o lodích –

doufá, že na té loďce plouti smí,

kol mysů o přístavech a bitvách sní,

na lodi provází ji jen pan kapitán

a ten kapitán s ní je Láďa sám

a moře duní v bouři třesků,

že Láďa ji chrání od všech těch blesků.

A ten hrdina s ní po moři pluje v dál,

Láďa nic neví a v sladkém spánku mu vánek vál.

Ranní paprsky v okno již slunce vhání,

Kamilku budí ji v sladkém spaní,

procitne a v tváři jsouce uzardělá,

jakoby v noci moc dlouho, dlouho bděla.

Již svítí do tváře jí ranní slunce,

oči jí září jak v noci hvězdy v tůňce.

„Vstávej a probuď se už mi má milá,

hezky se ustroj, bys panu ministrovi se zalíbila.“

Pobídne Láďa ji tak slovem trošku,

v duchu již chystá jí na tuto zkoušku,

„A až k němu půjdeš,“ pak praví spěšně,

„řeknu ti, co a jak, ať nevypadáš směšně.

Hezky se houpej na špičkách – v bocích,

a abys měla svou jiskru v očích.

Teď zmizni! Pan ministr již přichází

a přijdeš, až se do křesla nám vpotácí.

Pak vejdi svižně houpavým krokem,

ať vypadáš perfekt před tím cvokem.“

Kamilka na dvéře již klepe prstíčkem,

malinko klopýtne, majíce tácek s psaníčkem,

s pohyby i slovy vše tak hezky hraje,

u ministra k přijetí vše dobře zraje.

Točí a vrtí se i s úsměvem dívenka rozmilá,

by panu ministrovi se hned moc líbila.

Ten v křesle sedící, že o ní by nevěděl?

Jen brvou byl pohnul, by na ni pohleděl.

Pomyslí Kamilka, „to byla špatná hra“,

to přinese mi mrzutost a spoustu zla.

Pak už jen nedbale slovíčko uroní,

kolem jen houpá se a smíchem zazvoní,

po všem tom nedbale rozpustí vlasy

a tu se jí blýskne hned na lepší časy.

To její chování ministra pobavilo

a hned pár dotazů to v něm hned vybavilo.

Koktá a ptá se jí na mnoho věcí,

mimo to zeptá se, zdali je něčí.

Klopíc zrak odpoví, „já nikoho nejsem děvče.“

On jí pak pobídne, „pojďte blíž, no blíže ještě!

Tak se s ním seznámí, aniž by to chtěla

a tak se dovídá, co vědět už by měla.

Kloníc se nad křeslem, ve kterém seděl –

ministr baví se a moc po ní hleděl.

Laďa pak v tom směru u ministra zabodoval,

Kamilce v jednání tím odvahy zas dodal.

Pobledlá Kamilka, dívenka spanilá,

života ministru v tu ránu změnila.

Že nezná těsnopis, už vůbec nevadí,

svým vilným pohledem jí pak vždy pohladí.

Ministr sám cítí v sobě tu proměnu

a Kamilka dosáhla v svém bytí zas změnu.

Ministr se pak zapomněl a řek jí – moje milá,

v tu ránu Kamilka to všechno pochopila.

Ministr pak praví: „dnes máme pracovní večeři,

musíme vyjít dřív, dřív, než se zešeří.“

U pana velvyslance je vše tak pohledné

a tu pan velvyslanec si sedne vedle mne,

to Kamilka cítíc vše a dobře to i vidí –

ministr i velvyslanec, no to nejsou ani lidi.

Oba usilují o jednu a tu zde přítomnou dámu

a kdo ví, co ještě dnes budou mít oba v plánu.

Po večeři přejdou do jiného pokoje,

pak teprv pochopila, do jakého to vešla hnoje.

Ale pan ministr, to nutno mu dát ke cti,

včas odved Kamilku a autem jí chtěl svésti.

Ale pan ministr už nebyl z těch,

co kdysi chtěl vše dobře vésti,

nějak mu chybělo, že nemá u dam štěstí.

Už dávno zapomněl své předsevzetí

a všem špatnostem se oddal v zaujetí

a nemoh dávat už taky příklad všem,

jen tak na oko se bránil svodům těm.

Dávno už nebyl tím, kým kdysi býval,

se všemi těmi zkyslými teď zcela splýval.

Jen někdy, když doma zahléd svoji ženu

a té se nechtěl přiznat k tomu všemu,

té, která kdysi byla jemu velmi milá,

svým odstupem, jej vlastně v tom všem kryla.

Tak vrátili se od pana velvyslance,

od toho zrádného a slizkého to štvance.

Láďa pak přines od něj krásnou kytku

a v ní od něj psaníčko, stočené do svitku.

V něm čtla, že pan velvyslanec ještě není tátou,

i když byl pochoval už ženu pátou

a jeho věk, že ještě není tak pohnutý,

rád, že ji navštíví, že je z ní nadchnutý.

Kamilka myslela, že Láďa jí bude průvodcem,

jak zle se zklamala v něm, s tím zlým vidosobcem.

Tam z mala města mě sem až vzal

a tu mne hned ministrovi odevzdal.

Co si má počít, co asi se mnou bude dál,

proč ji ten osud až zas sem přivál?

Znovu a znovu si čte to psaníčko,

nevěří tu z toho mu žádné slovíčko.

Kdyby jí teď aspoň se slovem někdo pozeptal,

jen ten povedený ji hned k sobě popozval.

Teď si vše vyčítá a váží ta jejich slova,

jak jen mohla naletět všem tady znova.

Nemůže vinit nikoho, teď má jen zlobu,

vždyť sama chtěla užít tu všeho svodu.

Auto letí jak o závod těmi ulicemi,

cesta se vine mezi domy těmi.

Tu náhle skřípou brzdy, někdo sténá,

Láďa je bledý jak bílá stěna,

volant se Láďovi nějak zvrt,

na jeho místo, si sedla smrt.

Plačíc a volajíc zvedá ten mobil

a volá o pomoc, teď se jí hodil.

Přijíždí rychlá pomoc i VB hlídka

a Láďu kladou na nosítka.

Jak se to jenom mohlo stát

i vyšetřovatel se bude mnohých ptát,

seděla vedle, ale pryč duchem

a najednou tu už letí vzduchem.

Ještě před chvílí mu všechno za vinu dala,

ráno s ním ještě v hotelu posnídala,

ještě před minutkou byl vedle ní,

je to vše pravda? Neb jen sní?

Nemouc ani tomu zde uvěřiti,

jak si tu pravdu má jen ověřiti?

Proč právě on, a právě to ne já,

zda osud jinou roli tu pro mne má?

Nelze to pochopit jen tak lehce,

smrtí tak skončit nikdo nechce.

Tu strčí do ní někdo rukou,

„probuď se“, neznámý hlas je pro ni mukou,

muž ten zdánlivě je tak nechápavý,

jakoby zvědav byl, když na ni praví,

„popište nám to vše ve stručnosti

a nic nám netajte z této skutečnosti.

Tu pak Kamilka jim vše to pravila,

zbytek dne a noc tam s nimi strávila.

„Závěr zní: neznámé auto s viníkem ujelo,

odložme případu“ – v uších jí zaznělo.

„Co uděláme s tou spolujezdkyní?“

Pomyslí si Kamilka – „To mě zas obviní?“

„Ta z toho vyvázla, jen malé škrábnutí,

bolí ji jen bříško, když sedí bez hnutí.“

Tak končí Kamilce ta pražská anabase

i Láďi viníka a ona zas je v base.

Tak místo ošetření, octla se ve vězení,

vždyť všichni viděli, že vůbec nic jí není.

Když pak ji pustili z té pražské věznice,

chtěla zas jít nazpět, do rodné vesnice.

Ale kdo ji tam dopraví a jak by tam došla,

tisíce mil odsud. No! To by se prošla.

K ministrovi se už jí jít vůbec nechtělo,

co vlastně užila, co jí to prospělo?

Co taky dělat zde, v té pražské hostině,

to raděj bude žít, tam někde v pustině.

Chodíce ulicí, až se už setmělo,

tu panu ministru se po ní zachtělo.

Jezdíce ulicí – zkoumaje, kde by ji našel,

až když pak k lavičkám v nábřeží zašel.

Chodíc po kavárnách i v hostinci hledal,

ale nábřeží? I tam se jít nebál.

Na konci parčíku na lávce, cosi se choulilo,

zavolal podvakrát, když se to pohnulo.

Když přišel krok před ni a viděl, jak tam sní,

poznal, že jde o ni a vzbudil ji ze snění.

Když se pak probrala ze svého uzavření,

pravil jí ministr něco pro povzbuzení.

Hledá Vás po Praze teď i pan velvyslanec,

nemůže zapomnět na vášnivý Váš tanec.

Vzpomněla Kamilka, co spolu ztropili

a jak na ni zpočátku byli až moc milí.

To bylo účelem, až ji pak opili,

nevědouc co činí – chodíc jen v košili.

Teď si pomyslila, co by jim tak ztropila,

za to je vytrestám, co jsem tam koupila.

Každý za své činy musí i pykat,

ten kdo je bez viny, nemá proč vzlykat.

Kamilka se nám teď správně včas rozhodla

a svoji hlavinku teď hrdě pozvedla.

Ti dva by měli dostat něco za vyučenou,

něčím je napálit, něčím na vysvětlenou.

Zatím si dělali, co chtěli oni s ní,

jen ať jim to dojde, co je zač a co je v ní.

A tak jim chystá malé překvapení,

jen ať to slíznou ti oba povedení.

Pravíc pak tichounce, že by zas něco pila,

však nějak je doběhnu, proč bych to nezkusila.

Když pak k ní do pokoje oba dva zas vešli,

na památku za vyučenou si zkušenost novou domů nesli.

„Vítám Vás, pánové moji milí,

jen se tu posaďte, co nejrač byste pili?“

A nalévala, ti stále poctivou míru měli,

sobě jen malinko, ti pak po chvíli až moc už pěli.

No a teď už by to mohlo začít,

když se mi podařilo Vás sem zašít.

No a mí pánové teď ale pro změnu,

si vyberu zase já taky svou odměnu.

Mobilem jejich ženy si zavolala k tomu,

aby si odvezly své muže nahé domů.

Vypadali, jak oškubaní kohouti,

ale to Kamilku teď vůbec nermoutí.

Teď sedí na vejcích místo těch svých slepic,

ti vypadali, naparujíc se jak před stádem opic.

Tak je vytrestala ta malá slabá Kamilka,

o které si mysleli, že místo mozku má jen ta stehýnka.

Byla to pro ně velká a nepřekonatelná urážka,

nevědouc, jak s ní zatočit, jenže byla tu překážka.

Svědkové byli z jejich domu,

nevěděl as o tom nikdo,

což byli vděčni zase tomu.

Trápilo je ale, že ví kdo

je odvez večer tak brzy domů.

Pak vždy stačilo jen pouze malinko,

by někdo řek jen něco málo k tomu.

Kamilku to ale nijak netěšilo,

jen jí to načas trochu pobavilo.

Už byla stále jen jakoby bez sebe,

po příhodě s Láďou šla zcela do sebe.

Nemohla uvěřit té náhodě,

že měla velmi velké štěstí,

Vyšší moc, vydouce v náhodě,

no ale kam má své kroky vésti?

Než ale stihnu odtud navždy odejít,

musím své přátele a kamarádky obejít.

Naposled si s nimi ještě Prahy užije,

však je to naposled, ať se i opije.

Nočního města světla a tropit hluk,

naposled večerem skotačit a hrát si jako kluk.

A být jak z řetězu utržený čertů pluk,

hodit vše za hlavu a říct si, vše je mně fuk.

Kamilka šla hledat přítelkyni a také ji našla

a po nočních klubech s ní bavit se začla.

Už byly v pátém nočním klubu v pořadí,

dnes na vše zapomene a nic jí nevadí.

Chce utéct všem neblahým vzpomínkám,

vše staré zapomenout a věnovat se dívčím hrám.

Ale vše se nějak k ní špatně staví

a vlastně ani neví to, co právě slaví.

Omrzelo je chodit stále ven a dovnitř

a tak ze zvyku šly šlapat chodník.

Kamilka jde před domem, kde nic nesvítí,

tu ale najednou se na kamarádku cos řítí,

aniž si všimnout vůbec čeho stačila,

tu kamarádka se pod kola auta zřítila.

Na místě bylo také ihned po ní,

v tu chvíli se myšlenky jí v hlavě honí.

Ten večer už nebylo jí vůbec do řeči

kroutíce hlavou si říká a zas tu mám ty zlé věci,

kdybych nestála jen kousek dál ve tmě,

                                              bylo by to auto as také ve mně.

Tak prožívala nad kamarádkou ve svém nitru muku,

myslíc si stále, kdo dnes nade mnou tam držel ruku?

Proč zase právě ona, vždyť podle mne to byla světice,

trápilo ji to víc a víc a byla z toho smutná velice.

Kdo v té chvíli tam se mnou byl,

že nade mnou hůl nezlomil?

Proč právě ona a proč ne já,

já jsem ta, co byla nezbedná,

ta podle mne byla až moc hodná.

Ta prostá duše tak naivní,

vždyť já tam stála vedle ní

a odkud to auto vůbec přijelo,

a proč právě ji tam zajelo?

Hned zas vyšetřovatelů tam byl celý sbor

a hned se vyptávali, kdo v té chvíli tam byl kol.

„A vida! To zase Vy, jste vůbec z této ulice?“

Podivovali se nevěřícně a divili se velice.

Kamilka se těm narážkám ani nebránila

a byla z toho celá hrozně zkoprnělá.

Tentokrát ale chytili hned toho mladíka

a zjistili, že hledají v něm hledaného viníka.

I když byla svědkem tak těžké nehody,

začla si uvědomovat ty prazvláštní náhody.

Tohle to nemůže být vůbec jenom tak,

tím poučena si začla tvořit svůj příští vztah.

Otázky si nové a nové sobě stále kladla,

mysl i duše z těch otázek v ní chřadla.

Neschopná upamatovat si z toho pranic

a odpovědět sobě si nedokázala též na nic.

Řekla si, „zítra už nebudu tu patřit k nikomu,

hned z rána odjedu navždy pryč – i z toho domu!“

Rána se dočkat ani vůbec nemohla,

nevědouc, jak z té deprese by si pomohla.

V mysli jí ale náhle vyvstal Jan

a proč vůbec vzpomněla si právě naň?

No přece kdo jiný než právě on?

Srdce jí opět bušilo zas jak zvon.

Tak dlouho se přece nikde už neukázal,

ten by mne zcela určitě uklidnit dokázal.

Kam osudem byl až kde zahnat,

jemu se svěřit, jen mu se oddat!

Ten mne vždy vše tak krásně pověděl

a možná si za mne i něco odseděl.

Půjdu jej najít neb aspoň se naň zeptat,

jinak mne vzpomínka naň bude stále deptat.

Ach, ten jeho úsměv, vždy byl tak blažený,

zaslouží víc než vzpomínku – či pozdrav od ženy.

Srdcem mě k sobě navždycky přikoval,

já hloupá se vždy vzpírala a stála opodál.

Měl pro mne slova vždy tak plamenné,

já ale proň měla srdce jen kamenné.

Teď čeká mne dlouhá a bez cíle cesta,

ale kdy se za ním vydat, že by hned dneska?

Naději chci vložit a svěřit v ruce jeho,

snad brzy budu stát už vedle něho.

To proto jsem měla tak dlouhou a bezesnou noc,

jen on může ve mně zlomit tu bezmeznou moc.

Kamilka ale cítí v srdci tíseň

a začne si v tichu zpívat tuto píseň:

„Ach, Panno svatá, dnes pomoz mi,

slyš prosebnici a na cestu další posviť mi,

na kolena tu před Tebou padám,

odpusť hříšnici, zoufale Tvůj pohled hledám,

pohleď na ubožačku bezmocnou,

podej mi ruku svou pomocnou,

já v zmatku a hříchu se topila

a vždy se mě Tvá ruka včas chopila,

já co byla vždy jen slabou žabkou,

prosím, buď mi dnes milosrdnou matkou,

pomoz mi hříšné v mé bezmoci

a uděl mi milost z Tvé pomoci.

Ty, kterás mě tonoucí vždy ruku podala,

prosím bys odvahy mně dnes dodala,

jsem třtinou, která se ve větru ohýbá,

jsem hříšnice, která se před Tebou zpovídá,

Tvé sepjaté ruce, co u Pána prosí za mě,

pohlédni aspoň očkem milostivě na mě.

Rozdmýchej doutnající uhlík ve mně,

ať spálí vše zlé, co je ve mně,

hoď z výšin topící záchranné lano,

pomoz mi na břeh, svatá Panno!

Ach ano Panno, byl to klam,

dnes ale na mysl mi přišel Jan.

Já chtěla zapomenout naň stůj co stůj,

proto mne bolí dnes pohled Tvůj.

Nedobře dlouho jsem se chovala,

jen vzpomínka naň se ve mně schovala.“

A myšlenky hluboko se ponoří

a takto v duchu k sobě hovoří:

„Proč musela jsem tak zlá být,

proč nedokážu to zlé odhodit?

Proč nemohu a nechci očistit se a vykročit znova,

proč jsem nezvážila jeho vlídná slova,

proč říkám to, co jej tak zraňuje,

proč při pohledu jeho oko žaluje,

proč nejsem ta pokorná slepička,

co při pohledu klopí k zemi svá víčka,

proč nezhodnotím správně zjevené mi city,

proč jeho pohled je tak pro mne sytý,

proč? Protože už vím, že ode mne se vzdaluje,

proč vlastně ne? Můj čin jej přede mnou varuje,

proč všechno krásné jsem jemu zkazila,

proč jeho chrám lásky jsem mu rozbila?

Další a další proč s odpovědí na to,

vše krásné bylo mi teď za něj vzato.

Nic nesouhlasí s odpovědí jemu proto,

že lhala jsem v své představě si na to –

teď ale nechci uhasit v svém nitru plamínek,

vše vrací se mi do mých vzpomínek.“

Jan kráčí na hřbitov své matce k hrobu,

položil květy a modlí se pak otčenáš.

Pak se jí táže, plačíce si vzdychne v tu dobu,

„pověz mi máti, co v odpověď mi tedy dáš?

Řekni mi máti nejdražší,

co k štěstí vlastně postačí?

A co pro život vezdejší mám učinit

a čím poškozené odčinit,

a co je vlastně vzácnější?

Co činit bych byl moudřejší?

Pro koho bych měl dále žít a kterým směrem k cíli jít?“

„Nermuť se synu, zrak pozvedni

a kol sebe se dobře rozhlédni.

Když konáš dobro pro druhého,

nečekej odplaty a chvalné řeči,

druhému nekonej též nic zlého,

podej mu ruku a znič zlé věci,

zachytni jiného, když dolů padá,

když prosí o pomoc a ruku zvedá,

nechystej pomsty a kroť svůj hněv

a zraněnému zastav krev,

v každém ať vidíš vždy bližního

a odvrať nevděčníka od zlého

a s klidem překonávej zmatky,

neházej jinému pod nohy klacky

a odpusť bližnímu poslední splátky,

tak se i k Tobě klid vrátí zpátky.

Na škarohlída se raděj pousměj,

druhým v bolestech též rozuměj,

odvrať se od světa zpupného,

od toho nevzejde nic dobrého,

vše konej z lásky k Bohu a k lidem

a dojdeš štěstí, míru se slibem,

že dosáhneš cíle své dlouhé cesty

a kol té cesty uzříš pak květy kvésti.

Láska v životě je štěstí největší

a jen konáním dobra jí lze rozkvésti,

nezapomeň na toho, koho jsi miloval,

komu jsi své srdce s láskou sliboval,

komu jsi věnoval dost svého času,

v kom jsi viděl, té ctnosti krásu.

Tak utišíš v sobě všech těch bolestí,

láska je ctností nezměrných radostí.“

Loučíc se s matkou, když pookřál,

vykročíc pravou v duchu se pozeptal,

odpověď našel ve svém vyznáním

a nastoupil svou cestu za poznáním.

Jan nyní už svou cestu nastoupil,

by z temnot zla činy vykoupil.

„Můj pane, pro Tebe se chci všeho vzdát,

chci Ti svou lásku i stesk odevzdat,

přijmi mne, Pane, ve svém bytí,

ze světa zla a klamu, chci k Tobě jíti.

Chci spočinout v Tvém náručí,

se srdcem zmučeným až k puknutí,

v čas svátku letnic na Jana Křtitele,

chci najít k tobě cestu a přítele,

pošli mi vstříc na cestu svého anděla,

k Tobě ať hořím láskou doběla.

Můj Pane, ach Pane, při mně stůj,

na této cestě mne opatruj

a přidej k tomu i své odpuštění,

ať neuvede mne nic v pokušení,

bolest v mé duši je ve mně veliká,

přiveď mne k posvěcení od biskupa.

Posviť mi z hůry, bych cestu našel,

jinak bych v temnu zla navždy zašel.“

Kamilka také z těch běd prohlédla

a k matce Boží svůj zrak pozvedla.

„Ty, Panno svatá, zde pomoz mi,

nenech mne padnout na půli dni.

Pomoz mi před těma zlýma lidima

a vypros mi milost tam u Syna,

jsem teď hříšnice prosebná,

víra v Tvou pomoc mi bezedná,

chci odčinit svá provinění,

pomoz mi vyprosit si odpuštění,

bez Tebe netroufám si k Bohu pohlédnout,

jen Ty můžeš pomoci mi ruce pozvednout.

Ach, co to světlo v zadu lodi kostela,

v tom šeru chladu a svítí modravě,

musím tam jít, studem a bázní tu se zachvěla,

sebrala odvahu, jdouc krokem tiše loudavě,

v duši jí touha po odpuštění zazněla,

snad, snad bych zde mohla dojít pokoje,

prosím Tě, odpusť chci být jen tvoje,

chtějc vyznat se se vším zde ve stoje.

Kamilka kleká před zpovědnicí,

v té chvíli ani neví, co chce říci,

jí oči ve sloup visící,

pronáší slova kající:

„Odpusťte, otče, jsem ta hříšnice,

co oddávala se vášni a hříchu smějíc se,

mnoha mužům jsem srdce vzala,

jsem ta falešnice, co všem se dala,

zklamala jsem ta srdce, co pro mne tlukou,

chci dostat odpuštění z Vašich rukou.

Už nechci být ta mrzká vědma,

pomozte odrazit se mi ze dna.“

„Jen mluv a ulev si srdci, duši,

ta pokora Ti vpravdě dnes tak sluší,

otevř své bolestivé srdce Kamilo,

ať v Tobě vzkřísím to, co v Tobě zhynulo.

Jen mluv dál, dcero, jsem páter Březina,

co od Vás slyším, mne velmi, velmi dojímá.

Vy ale dcero, jak ale dnes tu zdá se mi,

dnes jste mi nejmilejší na zemi,

mne jednou také až k smrti dívka zranila,

ta dívka byla jménem zvaná Kamila.“

„Ach, otče, teď poznávám Vás po hlasu,

dnes ale prosím já Vás tu o spásu.“

„Ano, už ano poznávám, Tys má nejmilejší Kamila,

jsi zcela jiná a bolestí as zranilá,

podej mi, prosím své ruce snědé,

mé srdce bije pro líčka Tvoje bledé,

mám velkou radost, že duše Tvoje žije,

sem dej svou ruku, mé srdce pro Tě bije,

cítím v Tobě tu velkou duše proměnu,

sám Bůh tě poslal ke zpovědi, mi za odměnu,

nemohu uvěřit tu teď svým uším,

mám radost z toho, co tu z úst Tvých slyším,

byla jsi mrtvá, než našlas v sobě změnu,

já se tu modlil za duše Tvé proměnu,

vyprázdni pohár hoře, z něhož piješ,

jsem šťasten z toho, že Ty už zase žiješ.

Už ale nemohu být, jak sádrová bysta,

ani jak ti, co odsoudili a přibili Krista.

Já už slib církvi a Bohu jednou dal,

jen jemu jsem svou duši navždy odevzdal,

o Tebe a podobné teď denně bojuji,

i tebe přivedou, to Tobě a Bohu zde slibuji.

Bůh nezatratil žádnou bídnou hříšnici,

i tehdy, když přivedli mu tu cizoložnici,

neboť i ti, co kamenovat ji hned chtěli,

pro svoje smilné činy, to nějak neuměli.

Kristus pak řekl – ani já po Tobě nehodím kamenem,

ale chci zahřát Tvé srdce, ať chytne znovu plamenem,

řka: jdi a nedopouštěj se již dalších provinění,

vzbuď lítost nad činy a dojdeš odpuštění.“

Tak Kamilka svá ukovaná pouta zlomila

a před obrazem Matky Páně se pak sklonila.

V tu chvíli prolilo jí srdcem štěstí

a její duše zas mohla ctnostmi kvésti.

Kamilka nebude již nikdy hříšnice

a nastoupí cestu lásky k jiným, jako světice.

I Šavel obrácen byl zvláštní příhodou

i Kamilka nastoupí svou cestu křížovou.

Kamilka stále cítí v srdci tíseň

a začne si v tichu zpívat tuto píseň:

„Maria, Panno svatá. Pomoz mi,

slyš prosebnici, na cestu další posviť mi,

na kolena tu před Tebou padám,

odpusť hříšnici, zoufale Tvůj pohled hledám,

pohleď na ubožačku bezmocnou

a podej mi ruku svou pomocnou,

já v zmatku a hříchu se topila

a ruka Tvá mne včas vždy chopila,

já, co byla vždy jen slabou žabkou,

prosím – buď mi dnes milosrdnou matkou,

pomoz mi ubohé v mé bezmoci

a uděl ze své milosti mi pomoci.

I svatá Anežka ať je mou přímluvkyní,

chci najít klášter, kam přede mnou šli jiní,

smyj ze mne špínu a všechno shnilé,

ať vyperu si roucho na jasně bílé,

mé tělo vykoupej v mykvi z mléka,

ať čistá láska mi v srdci vzkvétá.“

Už pochovala svou mrtvou přítelkyni,

plačíce nad hrobem, kde mluvil někdo jiný,

jak těžké je loučit se s někým drahým

a oddat se ve vzpomínkách a očím vlahým,

poslední pozdrav a slib jí v duši dala,

by odkaz lásky tak Tobě vykonala.

Kamilka jde kol kláštera sirého zdění,

pak zastaví pře klášterními vraty,

prosta všech nadějí na všední snění,

už prošla tolikeré hrůzné zvraty,

již nečeká nic, jen mrazivé chvění,

snad se jí život, tu v tom tichu změní.

Zprvu váhá, pak prohlíží kamenné znaky,

ty napovídají jí, že co dělá je dobré taky,

pak rozjímá nad tělem přibitého Krista,

již neváhá, svým rozhodnutím si je jista.

Zatluče po sobě třikrát na dvéře

a čeká a čeká, až někdo jí je otevře,

tu otvírá dvéře abatyše, co je tu dveřníkem,

je na ni hrozný pohled, kulhaje, přes krk s chlebníkem,

otvírá okénko a táže se, kdo že to přichází,

s podivem, mimoděk se nevrle zeptá,

„Co chcete a kdo ještě Vás k nám provází?“,

hledá si odpověď a zkomoleně breptá,

než smysluplnou řeč pak nachází.

„Chci mluvit s představenou kláštera,

rozhodla jsem se k Vám dojít už včera,

otevřete už ta těžká okovaná vrata,

ráda bych na pohovor k Vám byla vzata,

nenesu žádný měšec, ba zhola nic,

jen v jedněch šatech, jsem z Nemanic.“

Ta pak otvírá ty těžké vrzající vrata,

„jen na uvítanou, než budete k nám vzata,

až se Vás představená bude něco ptát,

řekla bych, že měla byste tohle znát,

ať v odpovědi není něco lstivé,

zde žijeme v realitě a nejsme snivé,

odložte vše, co z venku s sebou nesete,

mluvte tak, by bylo jasné, co chcete.“

Tak a podobně jí abatyše pravila,

tážíc se: „Vy, Vy, která jste tak spanilá,

a proč jste přišla sem k nám tak najednou

a víte, že tvářičky Vám zde vyblednou?

Rozvažte dobře, než za Vámi zapadnou ty dvéře,

zde Vás tu s námi jiný svět pak sevře.“

Kamilka, kdysi odpůrkyně klášterů tak zavilá,

se tu chce pochovat tak mladá, provždy a zaživa?

Tak a podobně o ní abatyše uvažuje,

no tuhle k představené odvést, tak to si považuje.

Něco takového jsem tu ještě nezažila,

o něčem takovém bych se dříve nebavila.

Co ji k nám přivedlo a co za tím vším vězí,

tuto odpověď bych chtěla znát, a proč nám věří?

Ty ostatní přišly jen z nešťastné lásky,

by zaplnily život, než objeví se hluboké vrásky.

Některé daly slib, když umíraly jejich matky,

některé zcela náhodně, myslíc si, že život je tu sladký,

některé zas jen z velké dlouhotrvající chudoby,

některé zmrzačené nemajíc kde jít, co přežily své nehody,

ty ostatní zas měly různé důvody,

tohle se ale běžně nestává,

tohle mi záhadou zůstává.

Vytrhnouc se z myšlenek, praví: „jdu Vás ohlásit,

však nevím od Vás důvod, co mám nahlásit?“

Po chvíli, když se od představené vrátila,

oslovíc Kamilku: „Jděte dál“ rozpačitě pak pravila.

Kamilka vstoupí a dveře za sebou tiše zavírá,

sedící představená si před ní tváře zastírá.

„Nu posaďte se zde, po mé pravici,

než začneme, musím Vám také něco říci:

Zde za zavřenými vraty kláštera,

ve studených a vlhkých celách,

jen v modlitbách a také v poslušnosti,

kde chlad a odříkání a mnohé povinnosti,

Vám nezbude čas na žádnou radost

a druhým co uděláte, to nebude jim nikdy za dost

a když se Vám zde bude chtíti plakat,

zde nikdy a nikdo Vás nebude chápat,

nikdo Vás v stesku ničím nepotěší,

a problémy Vám tu nikdo nevyřeší,

bolesti a opovržení si tady užijete až až,

nařknou a obviní, tážíc se, co že jste zač,

za pomoc a pohlazení se od Vás odvrátí,

co komu půjčíte, Vám nikdy nevrátí

snad vás i za cokoli zavřou,

jen proto, že svědci všechno zapřou,

za vykonanou práci, nedají ani najíst,

seberou Vám, když najdete zahozený krajíc,

když budete se topit a volat o pomoc,

přidrží pod vodou, řka: Ta nestála nám tu za moc,

a až se i k Vám známí od Vás odvrátí,

to teprv zjistíte, jak svět se špatně odplácí.

Teď se Vás ptám: ještě tu chcete zůstat?

Svůj život zde navždy pro druhé ustat?

Než odpovíte mi souhlasné ano,

ještě uvažte, co teď už je Vám známo.

Mám mluvit ještě dál,

bych Vaše rozhodnutí více zviklala,

nemám co nabídnout, abyste zůstala!

Táži se Vás proto ještě znovu nejednou,

když porazí Vás, kopnou do Vás a nezvednou,

odpustíte jim, aniž by to po Vás ta druhá chtěla,

pohladíte tu, co po Vás plivat rozpustile směla

nebo snad podáte jim ještě pozlátko,

těm co poznali Vás jen tak nakrátko?

Zde můžete jen odpouštět a milovat,

víc nemohou Vám zde pranic slibovat.

Chcete zde zůstat u nás ještě?

Nejvíc si můžete vzít, když prší plášť do deště.

Chcete ještě jít zde na tu smutnou popravu?

A ještě!: zde pracuje se pouze za stravu.

Přepych, jak vidíte - tu žádný není

a pracuje se u nás od rána až do setmění.

Nastoupit zde můžete k nám kdykoliv

a přát si zde - jen nikdy nesplněné cokoliv.

Odejít – to už nepůjde, ti, co nás potřebují,

ti bez úcty a vděku si o Vás s pošklebkem pozpěvují,

i Vaše snahy a přání ve Vás navždy pohřbili,

ti co nemají ani zdání, co od Vás zdarma koupili,

ještě bych měla říct – odměnu dostanete až tam nahoře,

do těch chvil tu žijte blaze a v pokoře.

Náš rozhovor je už teď vlastně zcela u konce,

až se rozhodnete, u dveří zatáhněte za zvonce.

Jestli Vás k nám jen láska provází,

vítejte k nám, ze světla, kde se odchází.“

Zde domov sester strážkyň děcáku,

pečujíc o blaho dítek, to není reklama z letáku,

žijících jen z darů a příspěvků od státu,

ty co opustily ty nešťastné jejich matky,

co neměly pro život těchto, žádné statky.

K těm přidělili Kamilku, by s nima žila,

láskou a objetí je z chorob uzdravila.

Dnes poprve jde s nimi sama na vycházku,

s projevem pokory a píle k těm, co chtějí její lásku,

vzpříma a tiše jde s milým úsměvem,

jde Kamilka a dítky střeží s nadhledem,

s nadhledem nad věcí těch co zlé jen kují,

tulí se k ní ti, co její lásku potřebují,

našla jí tam, kde jiní ohrnují pyšné nosy,

nad těmi, co jinak by chodily jen bosy.

Když v hloučku vypráví jim různé pohádky,

naslouchají a chtějí znát jiné a jiné rozprávky,

i když jsou děti různých rodů i barevní,

krásně rostlí prostí a také bezelstní,

u těch našla odpuštění a své štěstí

a s láskou pomáhá v tom sadě jim rozkvést.

Modlí se a prosí, by pomohla jí panna Maria,

Tam Kamilka je ve svých činech dvakrát spanilá.

Hrajíc si u potůčku, zpívají a skotačí na sluníčku,

trhají květy a počítá s nimi lístek po lístku,

za odměnu pak sklízí od nich množství polibků.

Stará se, pomáhá, miluje a cestu pro ně klestí,

ta láska k nim je pro ni nové štěstí!

 

Ach štěstí, to štěstí, trvá vždy nakrátko,

bolest a nemoc nelze v životě, jak plevel splést,

štěstí je utržený květ, snad růže poupátko.

Než dosáhneš jej, musíš mnoho snést,

největší štěstí, které není pouhé pozlátko,

je láska a s ní spojena je nezištná pomoc,

nenaplněná láskaje nevyléčitelná to nemoc,

jen v tom lze vidět krásný ten náš svět,

bez lásky nemůže nám nic rozkvést.

Prvního dne, když přišla Kamilka,

Dlouhou nocí dívenka ubitá,

O kterou se neměl, kdo nocí starati,

Kamilka v duchu jí pomoc slíbila,

jí hladíc a zpívajíc, začla u boha o ni žebrati,

modlíc se o její brzké zcela uzdravení,

láskou pomáhala a přispívala jí k zotavení.

Strach a bolest jí působilo mnohé ráno,

když konečně mohla říci, je vyhráno.

Jindy zas když někomu se stal bolestný úraz,

kladla vždy na prosby k bohu velký důraz,

Kamilka nežila zde nikterak ve vatičce,

těm nebohým pomáhala vždy jen z lásky čisté,

a měla z toho vždy velkou vnitřní radost,

když svou obětí překonala o dítky starost.

Jen jí samotné to dopřáno nebylo,

závist a žárlivost a pak i nemoc, jí zabilo.

Přec ale někdo při ní stále stál,

pomoc a útěchu jí vždy a vždy dodal.

Kamilka prožila pár let v této družné stáži,

kolem si nevšimli, že svým tělem schází.

Jen jeden to věděl, co za ní často chodil,

nevěříce mu, že tam k nim jen tak chodil.

Ctihodná sestra, její představená,

snad závidí jí, vždyť také byla jenom žena,

otvírá od pátera Jana každý dopis,

zná i obsah jejich, snad pořídila si i opis.

„Ctihodná sestro,“ zní, „zas tu pro Kamilku přišel dopis

a v záhlaví na zadní straně o něčem popis,

neříkej mi dnes sestro nic,“ zní „sestro Jarmilo,

již nemohu jej nepředat, to by jí zabilo.“

Hned příští pátek je svátek Nanebevzetí

a nebohé Kamilce se srdce snad rozletí,

ctihodné sestře zas cenzurou projde dopis,

co myslí si ten páter, a proč za ní zas dnes letí?

Tentokrát však sestra má divnou předtuchu,

znova a znova čte, až konečně jí to v oči vletí.

„Proboha, jak to čtu, vždyť ke Kamilce už zlá smrt letí!“

Ctihodná sestra dí: „Jarmilo! Páter Jan už je tady?“

„Mám mu jít otevřít a říct mu – co zas chcete tady?“

„Ne dcero Jarmilo,“ odpověď ctihodné sestry zní,

„sama mu otevřu, on musí dneska mluvit s ní.

Jak jen jsem mohla být tak slepá,

ona nám umírá, ta žárlivost mě teď zhnětá.

Půjdu a posadím je tam proti oltáři,

nemohu se dívat, jak se jí oči rozzáří.

Pomalu zlehounka za nimi zavřela,

jdouc do sakristie – v tváři se zatměla.

Tichá a zasněná, klade si otázky,

proč jenom nemohu to vzíti nazpátky?

Teď ale povinnost za ni ji děsila,

nic dělat nemohouc, se za ni modlila.

Sama též prožila, když byla ještě mladá,

též žila pro toho, co měla kdysi ráda.

Jak jen jsem mohla jen, porušit zprávu pro ní,

Já měla právo jen, doručit jí to psaní.

Vždyť ona jen pro nás a naše dítky žila,

smyla již vinu svou, co tady s námi byla.

Jediný on z nás měl odvahu najít si k ní svou cestu,

jen on jí přinášel útěchu v jejím stesku.

„Amor et libertas in via ijo – bylo!“

Sama se rozhodla dát život těm,

pro něž už nic při rozdávání nezbylo.

Až jednou na věčnosti, než dá bůh zemi vari,

snad tady z modliteb zbudou i pro ni dary!

Ten dopis leží nahoře na stole,

je otevřen a nikdo jej nečte,

zpráva v něm je děsivá, tu nikdo znát nechce.

Kamilko, nečti jej, i když je tvoje,

pro klid a dobro tvé, nech jej na stole.

Otevři srdce své, pro věčnou cestu,

nech se vést Marií k věčnému městu.

Právě teď – spadl list ze stromu

a kolem jdoucí po něm šlapou,

též z něj lze vyčíst jí,

komu dát myrhu zlatou.

Teď přišel páter Jan,

ale dovnitř hned nešel

bojíc zrak zvednout naň,

i hlavu v tu stranu věšel.

Snaží se páter Jan býti i trochu vesel,

nejde to! Zrak mu zvlh, dřív, než k ní došel.

Kamilka chápe již své špatné postavení,

přesto – radostně vítá jej a je ve vytržení.

Padre Jan nemůže dostat z úst slova,

klopí zrak, bolí jej a popadne jí znova.

Hladí ji po vlasech, po tvářích, po rukou,

jak zmírnit bolesti a zbavit jí těch mukou.

Pohledí zoufale do tváře do očí,

vezme jí do rukou a k sobě otočí.

„Musím ti má milá, ještě dnes tohle říct,

nemá to odkladu, nemoh bych to přežít.“

Kamilka přeruší zdánlivé kokety,

chce říct mu, co Kamilku pálí už od věky.

„Nejdřív budu a musím k tobě mluvit já,

prosím moc, dnes vyslechni má slova,

dřív, než mne odnesou tam,

kde již nebudu moci ti říci vše znova,

čas se mi rychle krátí,

a tohle si na věčnost nemohu bráti,

musím ti svěřit všechny své city k tobě,

sic bych na věčnosti se obracela v hrobě.

Ty jsi tak láska, co mne zachránila,

od první chvíle jsem byla tvoje milá,

já nepoznala jsem většího štěstí,

bohužel svou vinou jej nenechala ti rozkvést,

pohár hořkosti si musím vypít až do dna,

musím si odpykat, jak řekla kdys mě věždma.

Nemohu zemřít bez tvého odpuštění,

nemohu odejít bez lásky naplnění.

Přiviň mne k sobě blíž a přitiskni na hruď,

pro cestu na věčnost, až tam mne pak vzbuď.“

Kamilka zsinala, vydechla naposled

a sestry se pak hned chystaly na pohřeb.

Jan už jí nestihl říci své vyznání,

v ten den, v tu hodinu,

nastoupil pokání.

Zvučí zvon, hlaholí, cítit to pozachvění,

Kamilka odchází do stínů zapomnění.

Až vstoupí tam v dáli, do říše stínů,

nese si pozdrav tam, od Jana v klínu.

Nad hrobem promluvil, ten, kdo ji miloval,

tělem i duší svou, jen o ni bojoval.

Ztichl již zvonu hluk a ztichla hudba jistá,

zazněla slova ta, co pro nás věčnost chystá.

Oslovil nebesa, oslovil víru, vyslovil ODEA o jejím činu.

Působil citlivě na city, činy, nevzpomněl slovíčkem, ni žádné viny.

Nastalo poledne, zazněl hlas zvonu,

Kamilku odnáší z těch jejich domu.

V přetěžkém loučení – k černému davu,

Janovi teď došlo, podat jí zprávu!

Až jednou po letech a někde tam daleko,

ve stínu po světech, letíc tmou vysoko,

kropíc vše yzopem, chráníc to před stuchem,

napsáno o ni – na listu pro ni!

Nebe tě zbavilo tvé lidské schránky,

písmo tak spanilé nemělo známky:

„Až v poli na lukách najdeš jej v spánku,

na zpětnou odpověď nelep již známku!

Chci si tě uchovat v svém srdci napořád,

ze srdce nevyrve tě žádný už mi neřád.

Stále jdu po cestě, která tam k tobě vede,

tě z království nebeského mi nikdo neodvede.

Čas letí rychleji než prostorem vesmíru plazma,

již brzy sejdem se ve věčnosti magma!

Až přijdu k bráně věčnosti a do vrat hůl udeří,

vyjdi mi naproti tam z domu tvých dveří.

Rozpřáhni ruce své, až vyjdeš z dveří,

s tvou duší bělostnou, čistou a svěží.

K tobě mne dovede tvá láska čistá,

řeknu ti vyznání – buď si tím jistá!“

Na zádi hřbitova, kde černý je kámen,

v pohlaví hrobu je leštěný chánel.

Stojí tam na něm tvá busta čistá

pod ní jsou napsána tři čísla jistá

před kámen položen bronzový květ,

v tom černém mramoru je skryt tvůj svět.

Na něm je napsáno z pádného důvodu,

tvou lásku odnesli mi v černém průvodu.

Leštěný kámen ten všem kolem vypráví

o Kamilce a Janovi, jak v lásce obstáli.

Když půjdeš okolo, zastav se u hrobu,

a poslechni si ten zpěv o lásce, o bohu,

dech květů zavoní, ve větvích zašumí,

je to zpěv o lásce, každý mu rozumí,

ve zpěvu stromů těch a květech na hrobech,

pějí o lásce těch, co spí tu v těch hrobech.

Kamilka Janovi šeptá mu v těch slovech

o kráse, o lásce, poznej to v těch slovech,

z té cesty poslední, z Kamilky úst pak zní:

 

„Tvé vyznání,

sladce zní,

slova tvá

tak prosebná

mě rozechvívá,

co ústa povídá.

Já volám do všech stran,

že pro Tě lásku mám.

City tvé

co slyší uši mé,

jak zázračně

zní slova úžasně,

z očí tvých,

já vnímám v citech svých,

pohledy zářící

v oblak se vznášící –

v oči se ponořím,

když k tobě hovořím –

a když zazní slova zvláštní

mě unáší tvůj dech, z těch básní,

hlava se mi točí,

srdce mi poskočí,

to není pouhý sen,

žít čarokrásný den.

Život můj naplní,

strádání odčiní,

to co mi dá tvůj svět

do dlouhých věčných let,

láska ta nekončí,

ta všude kolem zní

na cestě poslední,

má duše žije z ní!

Mé srdce vděčné

na cestě věčné

miluji tebe

mé modré nebe!“

Reakce Janova?

Pronáší tato slova:

„Ta nemoc zákeřná,

tebe mi ukradla,

budu tě volati

a jdu tě hledati.

Tvou píseň slyším ve vánku,

co zdobí záře červánků,

tvá slova slyším ve větru,

půjdu tě hledat po větru,

ve vánku svěžím

za tebou běžím,

a kdybych už nevěděl kudy,

mávej mi na cestě všudy,

rozechvěj listy stromů,

bez tebe se nevrátím domů.“

A teď už nebudem rušit jej v konání,

když tak smutně nastoupil pokání.

Tím končím svoje vyprávění

o lásce, smrti a odloučení

a mějme s nimi též poshovění

pro jejich bolest pochopení!

Teď obracím se na citát z tóry týhle,

jak definují lásku pisatelé bible:

„Láska je věčná,

láska je vděčná,

láska vše odpouští,

láska všechno překonává,

z lásky se obětujeme,

s láskou se neloučíme,

láska nikdy nekončí,

i boží láska je taková,

láska je to, co nám vždy zůstává

a bůh je láska.

Láska i slovo poslední,

je láska, co z úst nám zní.“

 

 

Alegorie

Noční oblohy krása

Třesk rachejtlí se rozléhá kolem,

déšť spletých světel nad zámeckým dvorem,

v dunění dělbuchů ohnivý kotouč k nebi vzlít,

zář rudých vzorců v ohnivých květech slit,

když v tmavou oblohu ta krásná světla vlil.

To slavnostní ohňostroj dnes odpalují.

No, na náměstí – tam to oslavují!                                                  

Musím si pospíšit, chci u toho být s nimi,

též se chci koukat na oblohu jak jiní.

Pasparty burácí a sviští kolem střela,

s třeskotem rozzáří se půle města celá

a zase a zase a znovu kolem mne střílejí,

v šumění davu se ztrácí mnou vyřčená slova,

tak někteří svou radost takhle projevují,

svým projevem – těm druhým takto oznamují.

Ach, jak je krásná – zelená a rudě bodrá,

jak zvláštní obraz vytváří ta světla modrá,

co s třeskotem rozzáří a srší v barvách déšť

když padá – jakoby ty hvězdy z nebe chtěla smést,

rachejtle střílí a střílí jednu za druhou

vždy další a další až v žhavém sloupci stoupá stéla

a nemám ani čas se zeptat vedle přítele,

jak se ti líbí ta, co ti právě třeskla nad hlavou,

on jen užasle kouká k nebi se svou podruhou

a na mou otázku mi slova nepoví,

jen vzdechne v úžasu a tím mne osloví

na ta malá i velká světla – jen v citosloví.

Takhle si beze slov povídáme civě na krásu

a koukáme vzhůru v tom němém úžasu!

 

Též stojím od hudce opodál

snad každého zaujme, co hudec právě hrál,

kolemjdoucí si navzájem polelkují,

já poslouchám, co si to vlastně pozpěvují,

pak jasně slyším ona slova,

co hudec opakuje po chvíli vždy znova,

co jen za slova to mohou být,

zaujalo to je a dál už nechtěj jít,

postávají kol všichni v hloučcích,

tu a tam potkávám známé kolemjdoucích,

chci se zeptat těch jdoucích kolem,

co zpívá si ten dav teď sborem!

 

Jak marné bývá hledání,

oč krásnější je pak setkání,

co to dá práce chytit vážku,

co poletuje nad vodou,

co bývá u nás pro to nářku,

když polapit ji nemohou

a někdy stačí se rozhlédnout jen kolem,

když bude zase letět někde polem,

ze které strany na ni jít

a hbitě ji za křídla vzít.

Tak měl by uvažovat i náš Jan,

ten na provázku si chce odvést laň!

To přeci nejde, tak se to nedělá;

no co mu poradit? Snad to nezvorá.

 

 

Tu zazněl mu hlas v srdci jeho,

když spatřil tu, co šla okolo

a rozbušilo to v něm srdce,

hned vzplanulo to v něm jak svíce,

ten plamen pak plál v něm víc a více

nemoha uhasit, co v nitru hořelo

a pro koho jej srdce bolelo.

Ten cit, co zrodil se, je po ní touha,

Z té touhy se pak stal mu cíl

a pro ten cíl tu vlastně byl,

no a ta touha je cíl pro který tu žil.

To nejsou ale slova pouhá,

tak rodí se láska, sladká, dlouhá;

ta láska pro všechny je dávný cíl,

no prostě, kdo by tomu nevěřil!

 

 

On ale neví, koho se zeptat,

na koho se obrátit? Anebo někde počkat?

Hlavou se honí mu mnoho myšlenek,

nechce se ptát, ať nevypadá hloupě navenek,

jak jen se mohla, jen tak ztratit,

neví a neví, jak ten děj by moh znovu vrátit,

to zoufalství v něm vyvolává muku,

vždyť ještě před chvílí ji držel za ruku,

jak teď má polapit tu holubičku,

chce plakat, vždyť i slzu má na krajíčku.

 

Mnoho a mnoho času zajde

a na mnohá místa padne stín,

zdá se, že už se nic nenajde

a marná bývá dlouhá cesta k nim.

Když pak znenadání rozplynou se mraky,

vše zjasní kol se všechno taky

a v naději se změní slova v noci vábné

a k otázce přibude i z jasna odpověď

na prosby – odpověď zní v pravdě dávné

s radostí si opakují, když slyší nápověď,

až zdá se, že koupit si lze i štěstí,

jen nesmíš se nechat z cesty svésti,

to bláhové štěstí však může být i zrádné,

i když se někdy nám staví nablízku

a bolest někdy i pomine a stesky nejsou žádné

i úsměv vyvstane nám na líčku!

 

Když toužíme po splnění svých přání

a překonáme všechny překážky,

často se změní přání v pouhé zdání

a zůstanou bez odpovědi mnohé otázky.

Jak bláhově bývá to uspokojení

a mnohdy se cítíme i šťastni,

nechtěj poznat to neblahé probuzení,

jen spát a snít a ve snu být u vytržení,

pak jen zdánlivého lze dosáhnouti cíle

a také nesmíš cestou pravdu potkat,

jinak by marná byla tvoje píle

a stejně jen zklamání se pak můžeš dočkat!

 

Jan zpívá si svou sladkou píseň,

i když as v duši cítí tíseň,

propadá se až na dno oné propasti,

než dopadne, užívá si všeho ve slasti,

čas, neúprosný jeho nepřítel,

mu vyťukává potají klam ten za úděl.

 

 

Vše zašlo, prchlo a nemá naději

a v nitru usedavě pláče raději

a nenacházejíc v žalu utišení,

nikdo neřekne nic na povzbuzení,

kdo, kdo asi tu dá ti naději,

osuší někdo ti v oku slzy raději?

Proč nelze ti dosáhnout okraje jámy,

do které spadlas jsouc postrčena hruběji

těmi, co na tebe hledí s opovržením, kol jdoucí dámy.

Ach, doktore předepiš mi lék

a stanov pro mne diagnózu,

doktore, co slyšíš na mé hrudi,

řekni mi, zda zvýšit nebo ztišit dech

a změř mi v rukou, nohou tep

a stanov srdce grandiózu,

zda v pořádku je horní tlak,

ten spodní nekles as jen tak!

A řekni, kolik času zbývá,

zda pořídit mám závěť hned

a stanov dietu, jak už to bývá,

zda stihnu jim dát sbohem naposled.

Zoufalý Jan to ale všechno přežije,

dřív než na něm uschnou propocené košile.

 

Kamilka schoulena je do klubíčka,

oči prorošené má a klopí si víčka,

beznaděj vnímá všemi svými smysly,

za živa pohřbena je v osudové předpovědi,

ti, co ji zde do hrobu svrhli, to dobře vědí,

dopřávají si z hoře jiných a dobře jedí,

jak pijavice co sají krev svými stydly,

ta beznaděj ji svírá hruď a výší tep,

orat pro nobis tých bídných zní v uších těch.

 

 

Jak mnohdy bývá vše snadné a krásné

a nechce se ani připustit si klam,

snadno řekne se, že na to vsadím vše, co mám,

nechat se unášet a užít si vše, co znám

a nespoutaně vířit a hýřit ve větru,

myslíc, že vše povoleno mám pro tuto hru

a dát se unášet a vše pustit z hlavy,

proud času, to vše smyje a zas spraví

a nepřipustit si žádnou varující myšlenku,

chodíce a zpívat po promenádě tam venku.

 

Když musí nastoupit své poslání,

touha po poznání ji vpřed pohání,

nemaje tušení, co ji ještě čeká,

proč jenom ona musí, to ji vzteká,

ale to je tak pro ni asi vše,

ona miluje rozkoš nade vše!

 

Jak snadno podlehnout lze iluzi

a jak na to koukají as ti druzí,

je až k nevíře, jak snadno lze propadnout,

lze asi někoho pak za šos popadnout?

A vůbec, někdo se ani nechce chránit,

ti lehkovážní se ani nechtěj bránit,

padají vědomě střemhlav do propasti

a chtěj si užít jen a jen těch slastí,

necítí vinu a nemaj žádné zábrany

a nepřipustí si, že dopouští se na se pohany.

 

Tak někdo umí využít své nechvalné úlisnosti

a bezohledně maří čas svou přítomností,

myslíc si, že jim je všechno povoleno,

klidně odnáší si s sebou cizí věno,

před nikým necítí žádné provinění,

když někdo za ně trpí a je obviněný,

jen zlehka se tomu v duchu usmějí,

tak bezohledně oni s tím žít umějí!

 

 

Okradený, oklamaný a podvedený,

to vždy přichází po probuzení, a ne za dostiučinění,

co dělat a jak se vlastně zachovat,

zvlášť kdy chtěl a nemá již co darovat,

nezbývá než chopit se jen práva,

stejně se cítí jak ušlapaná tráva.

I ochránci práv a svobod jsou jen lidi

a mnohdy neví, jak začít objasnit, co chybí,

smyčky paragrafu jsou hodně pokroucené,

jak narovnat a srovnat ztráty doložené,

s čím začít, jak hledat, kam zajít

a co když se nepodaří nic najít?

 

No ovšem pan soudce, jak se praví,

je bystrá hlava a vždy vše spraví,

jen pomyslete, že ten pan soudce

si vykládá zákon, jak on sám chce

a nic mu také není svaté,

byť to bylo někomu i vzaté.

No, a to v uvozovkách zvané uplácení,

po tom přec nikomu nic není

a to, že se odvolává o urážce,

to zní snad stejně, jak v pohádce,

hlavně jej urážel malý obnos

a náš klient se chytil hned za nos!

 

Ten náš pan soudce to je čtverák,

kol Kamilky kroužil hned jak čmelák,

čmelák z každé květiny nasaje medu trošku

a on po Kamilce chce by zvedla nohu trošku

a jak užaslý měl pohled v obličeji,

vždyť zmaten a užaslý z ní byl zcela celý,

omámen jí krásou, mládím a nectností,

své rozhodnutí pozměnil hned a s lehkostí.

 

 

Držitel Night clubu je muž hbitý,

nastraživ léčku, a ti se hned chytí,

Kamilka, dívenka jím tak poučená,

vytáhne z nich vše, čím byla pověřená,

a tak je pan šéf pěkně natáh,

nikomu jich není líto a Jára poberta je jim v patách.

Průvodcem soudce byl přítel jeho,

i on byl poslušen pána svého,

hned napravit šel jeho chyby,

možná o něm pak řeknou – no co kdyby,

nenechá stát přítele ve špatné světle,

musí vše napravit a to hnedle,

proto Kamilku musí taktně oslovit

a vztah soudce k ní zas obnovit.

 

No a Kamilka poslechne, i kdyby nechtěla,

musí být po vůli těm, i kdyby brečela.

Ten náš pan majitel jim to vše řádně spočítá

a Kamilka – nemohouc to vydržet všechny odmítá.

Na pomoc přichází Jára, by chránil tu chudinku,

no nejdřív po kapsách jim projel každou skulinku,

pan majitel však nemůže okřiknout ni svého posluhu,

to by měl u hostů pořádnou ostudu.

No to tu zde dnes tak asi dopadne,

jen ať ta chudinka nám tu z nich nezvadne.

Pan šéf jim spočítá i každé nadechnutí

a jedná se o prachy a obere jich s chutí,

nálada byla dobrá a všichni byli rozjaření,

až doma pak zjistí, jak byli podvedeni.

 

I pana soudce vzbudila lítost na ni,

má ji odsoudit neb postavit se za ni?

Pan soudce má ale z Kamilky těžkou hlavu,

neví dle čeho se rozhodnout ani kdo je v právu,

tápe a hledí do prázdna,

i když v jeho mysli tvar variant je beze dna.

Vyslechne všechny znovu s velkou chutí

a možná se do sítě někdo chytí,

spoléhá proto na tu náhodu

a snad se podaří mu pro Kamilku získat svobodu.

Napíná všechny mozkové závity,

snad se ten dareba na něco zachytí.

 

Jára je ale velký smělý známý pašák,

kdo by to doň řek, když v Night clubu je jen pasák,

on cizí bolesti přeci vůbec necítí,

co udělá se každý, kdo ho zná dovtípí.

Jen kdyby neměl ty genetické špatné vlastnosti,

ty, co mu působí jen vždy těžkosti.

Jára však má teď jiné starosti,

musí co nejdřív pryč i se svou nectností,

musí odlétnout jak ta kukačka,

co do cizích hnízd klade vajíčka.

Nejlépe bude, když zmizí až za čáru,

tam na něj nemůže nikdo, kdo je v taláru

a z tama pak může dál do světa,

tam na něj nepřijde žádná odveta!

No Jára však doplatí na své prohnutí,

strčí jej tam, kde za katrem jej zcela pohltí.

Jára nerozpozná, koho může praštit a koho ne,

proto taky dostane odplatu hned za bíla dne,

šla za ním hned i ta blond puma,

pak hned následovalo ji odhalení a jich vina

a tak si to Jára po právu zase odsedí,

no prostě dopadne, jak při té poslední večeři.

Kamilka je na tom stejně jako Jára,

neumí rozpoznat, kde dělící je čára,

ze zadostiučinění si nebere poučení,

musí se vykoupat v hodně studené vodě,

ale jak oschne, zas hledá nová povyražení,

hned jak je zase na svobodě!

 

Ach, jak těžké je pro někoho najít poučení,

někdo jej najde i bez vysvětlení,

jiný zas se z žádné události poučit nedá,

někdo snad i poučení přec jen hledá

a právě tito dojdou vždy jen zklamání,

ale pro někoho je až zbytečné nějaké hledání,

těmto už asi není žádné pomoci

a vláčí se světem den ze dne až do noci.

 

 ,

I když si někdy splní krásný sen,

není to záruka, že bude spokojen,

ten první dojem se zdá být vždy úžasný,

leč brzy se zjistí, že dojem to byl předčasný,

teď ale potká přítel přítele

a baví se spolu až tak, tak vesele,

zvlášť když dělají oba dobrý dojem,

tu i Kamilce jde z nich hlava kolem,

ona chudinka je z nich až opojená,

leč ona tu vlastně nikoho vůbec nemá,

ti dva kolem ní krouží a obletují

a za zády ji někomu pořád podstrkují.

 

Když v novém zaměstnání jsouc dobře nepřijati

a chování nadřízených nelze najít skulinku,

jednání všech těch, co v řeči nemohou přestati,

těžké je vnímat jich řeč pro tuto chudinku.

Někteří nováčci o tom nemají žádné představy,

nedbale koukaj oknem tak někde do dáli,

však někteří, když splní se jich dávný sen,

ti pak spokojeně koukaj i z okna ven!

 

 

Mnohdy když se z rána probudíme

a pak když na někoho slovem promluvíme,

vejdouc do bílého krásného dne

a mnohdy nevíme, co se kde kolem hne,

zvláště, když čeká nás vážné rozhodnutí,

nevíme kam skočit a zůstanem stát bez pohnutí,

mnozí nám radí, co a kdy dělat máme

a my samy nevíme, zda na jejich slova dáme,

když ale zjistíme, že zbytečné je se ptát

a nejlépe je, jak kůl v plotě zůstat stát,

tu se nám zdá být všechno tak marné

a že nepotřebujeme už vlastně rady žádné,

chovat se přirozeně bude as nejlepší,

co naplat – vyjde to? To bude asi nejlepší!

 

A tak se Kamilka dovídá, co a jak

a bylo jí ze všeho pak tak i ledajak,

nu co naplat nějak se zde živit musí,

i bez těsnopisu to půjde a vše se jí tu hnusí,

zvlášť vyvalená byla z té pracovní večeře,

byla už pak ráda, když vešli za dveře,

konečně to měla vše za sebou,

teď jí pan ministr odveze zas s sebou,

z ministra i velvyslance dobrý dojem neměla,

vše se tak zhatilo, leč měla, co kdysi chtěla! 

 

 

Když pozná člověk, že byl podveden

a že až k zoufalství byl přiveden,

zlost a nenávist lze připustit pro každého,

ať dobrý či laskavý i drze prohnaného,

vstoupil ti do cesty či byl ti poslaný,

to nebyl osud, jen čin tvou zásluhou připsaný,

nemoha překonat, že zase naletěla,

a až posléze se vše tak nezvykle dozvěděla,

jak jen vypadnout z toho bludného kruhu,

jak tomu utéci a nemět pak ostudu.

I když podvádějící v zlém osudu pak byl,

je jí ho líto, byť jedním ze zrádců byl.

 

Jak zvláštní pocit tu z toho mnohdy bývá,

jak si vše vysvětlit, co jí tak zbývá,

nemohouc uvěřit nic z této skutečnosti,

to spíš si připustí, že stojí nahá v dešti,

proč, proč, proč - no to otázka,

snad ten jen život zde, je pro ni procházka.

 

Někam se uchýlit na místo zcela pusté,

tam, kde se nechodí a kde je všechno čisté.

Takové místo si Kamilka našla,

prostě šla k nábřeží, kde klid svůj našla.

Kde mohla probírat svůj život pozpátky

a znělo jí to v uších, když slyší hlas z pohádky.

Nemohouc uvěřit co prožila v tak krátké době,

toho, co za vše vinila, už leží v hrobě

a chtěla by dosáhnout ještě zadostiučiněním,

nechtíc se spokojit jen s pouhým vysvětlením.

 

I když se někdy zdá, že za řeč se ten druhý skryje,

a tak se stane as, že včas se nic neodkryje,

nu a povedlo se! Kamilce té prostě,

že nalétli oba dva ti povedení hosté.

Tu ostudu, co sklidili ten večer,

s tím se chlubit nebudou, až vzteky by každý brečel,

tak si to oba dva nechali každý pro sebe,

i když pak byli zlostí oba dva bez sebe.

 

Teď už si Kamilka chystala rozloučení,

ba ani netušila, jak osud všechno změní,

a ještě takové neštěstí že jí potká,

nemohouc se smířit s tím, co srdce jí ještě protká.

Nejlepší kamarádku tak divně pozbyla,

když prvně vyšla s ní, by něco ztropila.

Bolelo jí to dlouho a dlouho velice,

nechtíc si připustit, žalem až chvějíc se.

Kladla si to za své velké provinění,

bez ní nedošlo by kamarádky usmrcení.

 

 

Kamilka se pak v duchu velmi trápila,

když svou kamarádku tak divně ztratila,

i dávala si mnohé viny za ni v duchu,

měla ji ráda, pro pláč jí i vyschlo v krku

a proč ten mladík tam jel jak kat,

teď už je v base už tak jako tak,

Kamilka se začla nad sebou sama ptát,

kdo asi tam za mnou jen mohl stát,

vždyť v mé rozpustilosti jen málo stačilo

a bylo by to auto mne také srazilo.

Kamilka se nemůže z toho stále vzpamatovat,

vzpomínku na ni si ale chce zachovat,

pro prosbu jí u věčného Boha matky,

netuší, že přinese oběť pro ty, co nemají statky,

srdce jí úzkost a bolest v hrdle svírá,

ona své kroky k věčnému městu sbírá,

jí život je pro ostatní snad dobrým poučením,

Kamilka však ještě netuší, co vše se pro ni změní,

na cestě provází ji sama Panna Maria,

by jednou svatozář jí kol hlavy zdobila,

položí na oltář svou oběť, co dala jí zloba,

co vykonala svým jednáním pro věčného Boha,

ta cesta života zde v tomto ,

kdo bude řídit zde jí cesty otěže,

spanilá jízda to v klášteře asi nebude,

no ale v klášteře ji ani nic jiného nezbude,

pro rány Kristovy se zde zcela oddá osudu,

pravíc si – nad sebou samotnou zde plakat nebudu,

odevzdá srdce své, kde na věčnosti má místo,

pro lásku oběť a věrnost jí odměnou je jisto,

co pro svou záchranu musí vykonat, již pochopila,

pro lásku, štěstí a naději druhých svůj život položila.

 

Když vzpomněla si na Jana,

nemohla už spát až do rána,

jsouc pak z toho celá bledá,

v duchu už pak Jana všude hledá.

Tu náhle viděla v něm svou oporu,

jen on mě může dostat zas nahoru

a zazněla jí též vzpomínka na Boží Matku,

ta snad mi pomůže z toho zmatku!

 

Kamilka dozrává v sobě k obratu

a z bible hledá cestu k svému návratu.

I Máří Magdaléna kající žena byla,

víc, než však pokoru svou lásku projevila

a z lásky pak ke Kristu vylila naň oleje misku,

to nejdražší co asi měla a tím si jeho lásku naklonila

a od těch dob pak slýcháno bylo,

pro evangelijní příklad to pak postačilo,

Kamilka zpovídá se Panně Marii

a z očí jí slzy na zem kanuly.

Klade si otázky: „proč Pane Bože?“

Hlavou skloněnou jde vstříc v své pokoře!

 

 

Jan o hodně dřív už hledal cestu

a poslechnem si, jak vyšel ze svého stesku

i Jan v svém nitru v žalu vykročil

a k hrobu své matky kroky otočil

přiznav si chyby ve svém životě

a čirou pravdu stesku ve své nahotě,

rozmlouvá s matkou o příštím poslání

a odpověď si nese od ní ve svém vyznání,

tu radám jejím se podřídil,

aby do propasti se nezřítil.

 

I když v životě činíme různá rozhodnutí,

snažíc se najít cestu ze zlých procitnutí,

činíc si různá pro další život předsevzetí,

bychom tak konali vše s větším zaujetím,

leč mnohdy nevíme, zda volíme si správnou cestu,

zda jdeme ze zapadlé vsi správně k městu,

vědouc, že nesmíme uhnout z cesty,

že jinak bychom nemohli dojít štěstí.

Jan už neváhá a bylo mu jasné,

že po správné cestě jít bude krásné!

 

 

Je to tak zvláštní vidět mladou ženu

s bolestí v srdci a orošeným okem k tomu,

klečící před sochou Panny Marie,

sepjaté ruce se slovy na rtech, které žaluje

na sebe samou boží matce,

srdcem to pohne a zní to sladce,

jí duše je připravena k pokání,

když šeptá matce prosby vyznání!

 

Kamilka se tu u pátera zpovídá

a ani neví, co vlastně povídá,

koktá, zajíká se a přiznává se ke zlému,

nedoufá, že dojde zde ve zpovědnici k něčemu

a vrtí se u zpovědního okénka

a je jak na trní, celá se třese chudinka.

To povzbuzení od pátera velmi potřebuje,

chvějícím hlasem na se všechno prozrazuje,

páter však dodává jí hodně odvahy,

a tak mu vše vyklopí až od podlahy!

 

I Jan byl dojat její čistou upřímností

vidouc, že má v sobě stále i dobré ctnosti,

naklonil se a pohladil ji po vlasech,

v tu chvíli poznala ho po hlase,

ve velké pokoře a ve svém studu,

slíbila Bohu: „Už hodná budu!“

A pak se rozplakala,

když svůj slib a lásku Bohu dala!

 

Dříve než Kamilka pochová přítelkyni,

otvírá srdce před svou přímluvkyní,

kde asi najde pokoje a duše klidu,

kde dopřejí jí duši míru v slibu.

Snad v klášteře, který se před ní prostírá

a je to ono místo, kde dveře se před ní otvírá.

Jak prázdné a pusté je to neznámé místo,

kam vchází Kamilka je smutné jisto,

a kde hrubě až mrazí v kostech,

no snad jen ty jeptišky jí tu předčí v ctnostech,

to tady prožiješ as těžká muka,

Kamilka si nic nepřipouští a je jen z ticha.

 

Kamilka domáhá se vstupu do kláštera

a neuvědomuje si, že dnes už není včera.

Abatyše, co těžké jí dveře otvírá,

se nevěřícně oni zrakem otírá.

Ze soucitu k ní jí zprvu radí,

majíc na mysli jí krásu a mládí

a je jí té dívenky zde i trochu líto,

tážíc se – co jí zde čeká? Ona snad ví to?

Musela zažít něco strašného,

že zde chce následovat Boha věčného!

 

Když mnohdy někam někoho lákají,

slibují cokoliv a někdy i něco přidají.

Zde ale se nikomu nic neslibuje,

jen hrubě a stroze se vše vyřizuje,

všichni zde najdou jen bezpráví,

zde nikdo s nikým nic nerozpráví.

Úkolů zde mají všichni dost,

odměna žádná ni radost

a není se tu ani koho zeptat,

jen Vás zde všichni mohou deptat.

 

Když pak Vás seznámí s podmínkami

a ty jsou tady hodně kruté,

zpravidla nezůstane z nich zde žádná,

ty co zůstaly, umírají zde na úbytě.

Ta naše chudinka však zde zůstala,

budiž jí vyslovena za to pochvala.

 

A tak i Kamilka prožívá tu svoje nové štěstí,

to kouzlo máje je význam o ní v této zvěsti.

Paprsek roztříštiv se o krůpěj ranní rosy,

ve větvích zašuměl vánek svým zpěvem,

utichl sten, jež vyli vlkodlaci v noci,

zní šeptem pronesené ranní jasné hlasy,

nad jezerem se zlehka opar zvolna vznáší

a v tichu prolétajíc šumí ranní ptáci,

čekajíc na rozbřesk ranní krásy.

Slunce se vyhouplo nad vším tím krajem

a usmálo se na vše živě vůkol kolem,

květ růží orošen tím kouzlem z báje,

záříce naplněným štěstím světa ráje,

všem rozehřeje láskou srdce chladná,

vždyť hořet štěstím je věc přec tak snadná,

dnes přišel k nám čas překrásného máje.

Ať zpíváš každý, kdo píseň lásky znáš,

rozezvuč strunu, kterou v sobě máš,

rozpřáhni perutě pro ten pocit lásky,

přines svou oběť pro všechny zde krásky

a rozlévej štěstí všude kolem sebe,

to ponuré a špínu smyje zcela z tebe,

zářící slunce ze dna modra nebe.

Ach ano – je máj krásný – sluncem prosvícený

a dozajista láskou ve všech prosycený,

okouzlen vším tím v němém úžasu,

dát dozajista druhým sebe pro krásu,

pro krásu a radost všechněch těchto lidí,

tu čarokrásnou slast, co každý v druhém vidí,

dychtivě dýchat to vše z plna plic,

z té krásy, lásky, štěstí nechci ztratit nic.

Stojíc a patříc na vše v plném úžasu,

žít, milovat a dát se druhým pro krásu,

pro štěstí, blaho a úsměv všech těch lidí,

ten kdo nad tím vším je a vše to dobře řídí,

nejde mi vyjádřit, co vše o tom zdá se mi,

jak vzácné je žít tu krásu máje na zemi,

ach co dělat, činit, jak kdo to z lidí vidí,

proč, proč to Kamilce všechno jednou zmizí.

 

Mnohdy když prožíváš krátký světa běh,

netušíc, že zakrátko přijde zhoubný jedovatý dech

a jak se čas štěstí rychle krátí,

nestačíš ani zvolat a vše se náhle zvrátí.

Ta, která pomáhala dnem i nocí mnohým,

sama netušila, jak málo jí sečteno je dnů,

jímá mne nad ní lítost a ještě to Vám povím,

že někdo přec jí schoval pohled do všechněch jí snů.

 

I v domově si užila Kamilka své nepřátele

a prožila tam i mnohé chvíle neveselé,

i sestry, některé žárlily, některé zlé byly,

ten, co jí pomoct chtěl, se nenechal odradit,

chodil jí posilnit a okem pohladit.

Nemoh však zabránit jí zlému dění,

však ani nemoh jí pomoci k uzdravení.

 

Ctihodná abatyše teď vidí, co zlého dělala,

stydíc se za svůj čin, nejradš by plakala.

Žárlivost překonala, když chybu svou poznala,

teď ve svém svědomí si svou chybu doznala.

Nemohla překonat však z dřívějška své zatížení,

teď aspoň ulehčit chce páteru v jejich dění.

Nešťastný dopis ten, co na stole teď leží,

nemůže jí ho dát, sama to přečtla stěží.

Zpráva v něm zlověstná, představenou to drtí,

ta zlatá myrtha je předzvěstí její smrti.

 

Když pak v loučení se jeden druhému oddává,

z bolestí v srdci se na talíři to vše podává,

nechce se připustit, co v oběť ona teď přináší,

která má opustit co z úst teď pronáší,

odchází navždy tam v onen svět,

život jí končí, jak zvadlý květ,

a chce se plakat nad tím, co navždy končí,

snad jenom na čas se ona a on s ní loučí,

v usedavém pláči zbyly jen z květů snítky bledé,

snad jednou opět květ růže vyroste z hlíny hnědé.

 

Mluviti nad hrobem je nad lidské síly,

musí to překonat, co by si ti zde pomyslili,

srdce má rozervané od těch ran osudu,

o lásce promlouvej, vím, že tu s vámi už nebudu.

Odkaz to Kamilky má tak zvláštní poslání

a je v něm ukryto, pro Jana, výzva ku pokání.

Ve zpěvech a oracích jí provází průvod,

ve smutku bez ovací je vyčten ji jí původ,

Jan pro ni má jen ona smutná slova

a v každé větě zní bolest ta znova a znova.

Zdůraznit chce citoslovy latinsky, španělsky, řecky a česky,

obsáhle vylíčí to vše tak jasně, vstřícně a hezky.

Upírá svůj pohled ke Kamilce a k nebi,

zrak jeho pohaslý – v tváři je bledý

a tak jí naposled posílá pozdravení

do světa stínů, kde čeká jí zapomnění.

Nebe se setmělo, srdce se sevřelo,

nad obzorem zapadá planoucí slunce

a noc se zprostírá jen hvězdy svítí v tůňce,

uhasla zář, utichl zpěv a nebe se setmělo,

Janovo srdce se bolestí sevřelo,

i měsíc na nebi září jen v půlce,

měsíce ubývá, noc co noc méně září,

i růže nad ránem se rosou z listů zmáčí,

vzpomínka nebledné – ta nezná stáří,

jen jí duše se pozvedne a nebi výš a výš se stáčí,

dostoupá až k vrcholu nebeské výše,

tam uvítají jí andělé v bělostné říze!

 

Motýlek bělavý vznáší se nad vodou,

vánek jej provází překrášlenou přírodou,

ve vánku slyšet je zpěv z oné příhody,

co zub času vyhloubil do kamenné přírody.

Vzpomínka zašlých mnohých a mnohých dnů,

zakotví v mysli všech ve spánku dlouhých snů,

přinese na oltář oběti z žití mnohých

a povznese slunka zář nad bolest, co vše kol zlobí,

do skrání všechněch těch ve věčném spánku zdobí,

kolem se rozlévá nad květy nad vodami,

tu krásu přírody můžeš teď spatřit všady,

ten pozdrav poslední jí v blahém spánku zní!

 

Pozdrav všem od Jana!

Pozdravy Vám všem ze svého děje posílám,

když na Kamilku na zemi dočasně vzpomínám.

Vzpomínkou ať vás na pouti světlem provázím,

ať s pohledem jasným nad vše co zde nacházím,

teď když ji nikde a nikdy nespatřím ani,

jen doručit jí chtěl bych to psaní,

co o životě, lásce, štěstí a smutku,

co událo se na pouti této někde v skutku,

kde Jan v platonické lásce znoji,

hledá na svých cestách Kamilku svoji.

Zpívá, pláče, volá, sténá a se neraduje,

obraz Kamilky se v mysli dál a dále povzdaluje,

za svého života jí již živou neuvidí,

kolika už se ptal cestou různých lidí,

asi se sejdou až na té daleké věčnosti,

nikdo mu nepomůže zde dočkat se vděčnosti.

Jen mlžný obraz mu navždy na ni zůstane,

uplyne moc času, než se ke Kamilce dostane.

Teď zůstávám zde o nich v rozpoložení,

zda najde si někdo z jich života poučení,

krásné je projít, byť krkolomnou cestou svého cíle,

co odnést si můžeš sebou ve vzpomínkách z této chvíle.

Memento morum

je odkazem z jich děje

ve věčné vzpomínce

v ní jejich láska žije!

 

Proč to Kamilka vše prožít musela?

Proč na otázku jí odpověď chyběla?

Proč uvadly květy, co trhala do věnce?

Proč chyběly Kamilce ve tváři rumělce?

Proč odešla nemohouc dokončit to, co my již víme?

Proč a proč a zase proč se nikdy nedovíme?

Aby však mohla jít kam všechny cesty vedou,

aby pak mohla vzít tu zbylou lásku s sebou,

aby tam dovedla ty, co jí následují,

aby svou lásku rozdala těm, co ji potřebují,

aby to zůstalo pro všechny, co jdou kolem,

aby tak prospěla jí láska všem tak mimochodem,

aby až přijde tam, kde jí již nic neruší,

aby probudila ty, co ke všemu jsou vždy hluší.

Protože Kamilka se těm potřebným ve prospěch dala,

proto jim rány na těle i duši ovázala,

protože žádnou odměnu od nich nečekala,

proto těm potřebným sama sebe dala,

protože až přijde tam nahoře ke stolu „Páně,“

proto i tam bude Boha otce prosit za ně.

Kamilka splnila své poslání,

a tak dostala k věčné hostině pozvání!