píšu ti

ta tma padne mi a zdá se

být zároveň dálkou

na kterou vidím nejlépe

 

píšu ti ze svého příběhu

amazonského kmene kamajura

řeky s křišťálovým rubem

do něhož všechno dál zapadá

a vrací se obrácené

v celonoční zaříkání aritany

 

proto pochopila jsem na okamžik smrt

a její strach  oběšený v nejvyšší zvonici

princip labyrintu,  rozpínavost jeho nábřeží

zvuk cihel vynesených ze středověkých plic

 

a tak v minulém čase nelze věřit ani městu

 

přesto si z jeho nepřebraných vrstev

vytahuji svou vyhořelou hvězdu

a myslím na její světlo

ještě viditelné z tvé planety

 

 

už nevím co bylo

ve snu o netečnosti světa je budoucnost

pomalou závratí ze vzpomínky na den který nebyl

 

: mořská nemoc:

stonající po vzdáleném rytmu vlakového kupé

praha-poprad  

po silnici na konci rozdrcené smaragdovou továrnou

tajuplného ostrova kostarika

spícím  teď v mém kameni zarostlého akvária

s ním

 

jsem sběračka šafránu na svazích karpat

i naléhavý odliv krve do srdce odlehlých pastvin

sražených doprostřed noci

do horkých tkání nicoty

dálkou siničního světla

 

:od vůně rzi:

postaru přeříkám sever

nad vyhaslým ohništěm

až zhasne perleť v lasturách

rozsvítím si lampu

nad pruhovanou zpovědnicí

univerzitního campusu

 

mám  tu dál ten úkol nic neříkat

spíš  srůstat s měřítkem

papírového města

kostelem odřeným zády

o přisprostlý epigram

středověkého kameníka

 

 

ve čtyřicátém snu

snažím se v dlažbě zachytit rostlinu

proto jdu i prachu po lomech

a mezi odlesky slíd spím křemeni v roztroušených žilách

ze zažloutlých herbářů ;hřbetům nekonečné řady

nalistuji akvarely okvětí

a pak v zákoutí úponků se dlouze rozplétám

kam až trouchnivé kořeny posvítí

 

:pouť po boku:

kde se imagináriu chvěje rez

kde se  mincemi propadám

do dna svých drah

 

oběžného cvakání

 strašidel z automatu;

 

 na svou stranu

netvora   pannu

koho dnes otiskneš

 

neptáš se protože

tak mi je,

 

naději  hladím po čelistech

zvířecího stesku

 

:v pravidlech srdečného provozu:

město je ze stejného příběhu

ráno po břehu

barevnou střepinou tramvaje

 

 

dokud je vesmír nekonečný

jeho střed leží všude

jen že si nikdy neumím vybrat

z  předem určených kroků

barevně vysvětlených

papírovému průvodci

slovo bůh mě rozčílí

studánka uvede do rozpaků

nakonec si vzpomenu,  že ještě věřím modřínu

modrý dřevo

snad protože v noci svítí do okna v neonech

rozechvělým nápisem SPLENDID

a vydávám se jej uctívat

 

do márnice zarostlé v kristu

zatím co noc

v pátém cípu své vzdálené obory

je tikající časovaná tramvaj

vyhynulá v zastávce č.11  ordovik

 

doplňuji poslední nádoby s opukou

do stěny srdce zkamenělého golema

dýchám do krmelce pro křídovou zvěř

aby se rozhořela

po zakopaném pokladu

 

dřív než nás smaže zítřejší předpověď

dřív než tomu neuvěřím

ochočená jdu až

 za  vlastní  křižovatku po špičkách

mezi pásovinu paprsků

váhat o podstatě obchůzky