Pro jedno ztracené srdce

Sedím v trávě a má mysl v hlavě ptá se, jakže asi má láska v dáli má se?

A ptáci nade mnou si pozpěvují svoji píseň, jejíž tóny v sobě nesou tíseň.

Je to hudba o pohádce která končí tragicky - o tom jak dva lidé k sobě měli blízko magicky.

NE je to lež tak to nebylo, ve skutečnosti se před láskou jedno srdce ukrylo.

Ukrylo se hluboko před zraky všech lidí, ono se snad za to kým je, ono se snad stydí?

A to srdce časem vychladlo a proměnilo se v kus skály, v kus kamene který jako by byl někde v dáli.

Jako by byl daleko za hranicemi světa, zbyla tak z něho pouhá silueta.

Pouhý přízrak jehož bytí ve formě stínu, způsobuje jiným srdcím mnoho splínu.

Mnoho bolestí a prolitých slzí, mnoho odpovědí které později mrzí.

Mnoho nevyřčených otázek, které pak v řece myšlenek leží jako oblázek.

Ta silueta jako přelud v poušti vábí srdce z masa a krve, aby ho pak proměnila, aby nebylo tak jako prve.

Aby také zkamenělo a bylo v dáli skryto, aby vším tím ledem bylo zcela zpito.

A to srdce patří muži který před láskou se utéct snaží - který pouze po kontaktu těla s jiným tělem baží.

A pod tím ledem tak z toho srdce zbylo časem nehybné štronzo...

Chceš snad totéž udělat i ty svým dívkám drahý Honzo?

A jak tak sedím v trávě a ptám se sama sebe na vše co mě tíží, pomalu už ke mně měsíc z hůry nebes shlíží.

Osvětluje mě svou září, prosvítá i slzami které stékají mi z tváří.

A já vím jen jednu věc, že nesmím tomu podlehnouti přec!

Že nesmím od srdce se vzdálit, že nesmím nechat led ho spálit - tak jako se to stalo tobě...

Tvé city leží v chladném hrobě.

Oživ je! A jako dávný fénix z popela se zrodí. Nezapomeň, že jen láska lásku plodí!

Musíš otevřít se světu - ten svět tě potřebuje, on i pro tebe je tu.

A až pochopíš že jen o tělo v životě nejde, tak z toho poznání mnoho dobrého vzejde...