Strom duše

Nebe z pekelných plamenů mi ukazuje moji zhoubu
a já sedím pod stromem do jehož kůry dloubu.
Ten strom je větší než jsou domy, větší než v okolí bývají stromy.
Větší než tři babylonské věže - on snad svými větvemi tahá slunci za otěže!
A pod tím stromem já v trávě sedím a do jeho koruny zdola hledím.
Do koruny rudé jako krev, ze které rozléhá se ptačí řev.
Slzy přitom padají mi na zem a já vzhlížím vzhůru, vzhůru jako blázen.
Ryji slovo do té kůry, které šeptá mi strom z jeho hůry.
Ten strom je uvnitř mojí duše a naslouchá mému pláči hluše, když ryji do něj nehty svými a v duchu vymýšlím si tyto rýmy.
To slovo v sobě jméno tají - jméno které mnozí znají.
Jméno toho v němž zalíbení našla jsem, toho který zakopal mě pod studenou zem.
Který zakopal mě do žalu...
(kořeny mnou teď prorůstají pomalu)
Proč? Z jeho vlastního rozmaru...

"JMÉNO"