Třináctá komnata z roku 1956

Bylo jí sedmnáct roků
být trochu starší     se zdála
a podobně jako má dívka
přenádherně se smála

koho by bylo napadlo
osud že drtí ji pěstí
uvnitř že právě jí odbíjí
rok - tak šedesátý šestý

Neměl jsem - ani náhodou – myšlenku na nějaké intimní sblížení. Byl jsem na internátě ve vzdáleném městě, do školy jsem chodil s dívkou, které jsem tehdy byl zcela oddán – s ní jsem se po krůčcích dostával do světa láskových kouzel.

V ten čas raného zrání už
jsem fyzicky byl muž
a pár dívek o mne stálo

kámoška však není pro mě
vyrostli jsme v jednom domě
a to vskutku! není málo…

Celá léta růstu nevinně
jak přítele jsem ji bral
Čistší vztah nežli sestra s bratrem
(i pár takových jsem znal)

V červnu, týden před maturitou, už přišlo léto a tak jsme v neděli vyrazili na koupaliště. Přírodní loužička v lese za městem - snad třicet metrů kulatá. V plavkách byla jak Venuše Milóská…jak slunce jí sušilo kůži - voněla mlékem a liliemi. Už třeba víte, že taková vůně umí změnit leccos - i úhel pohledu…ale přesto se nic nezměnilo. Až…

Byla náhle zamyšlená, smutná.
Mou ruku položila na svůj prs
(měl jsem ho plnou hrst)
a řekla:
Chci vědět jak to chutná…

a nemám nikoho, než tebe,
komu to dovolím
a chci. Už déle vím,
že na mne čeká nebe…

Řekla to tak, že jsem to ihned pochopil a ani okamžik nezapochyboval. Trvalo to dlouho, než jsem to strávil. Pak… Zapomněli jsme na všechno, co bylo dosud. Na dívku ve vzdáleném městě, na zábrany, na nebe… byli jsme jen my dva. Těžko se mi tu neděli večer odjíždělo. To nové poznání se do mě zahryzlo jak piraňa. Směs zrovna vypučené lásky a nekonečného smutku, způsobil změnu, kterou jsem nezvládl. S dosavadní dívkou jsem se rozešel – neumím podvádět. Přesto jsem maturitu zvládl, ale...
Nemohl jsem se dočkat pátku.

Přijel jsem domů.
Po serii pus
máma mi dala masa kus
a pár knedlíků k tomu.

Dojed jsem,  vypil hlt vody,
utřel si ústa dlaní,
vstal a už hledal schody.
Máma se ptá: Kam jdeš?
Kam jdu? No – přece – za ní!

Vůbec jsem si neuvědomil, že máma neví nic o změně v našem vztahu. Než jsem se ale nadechl k vysvětlení

oči jí v poznání zestydly
ač svitly v porozumění.
Řekla jen: sedni si na židli -
a potom - ta už tu není!

V neděli večer skončeno
(skrytá srdeční vada)
Poslední slovo – tvé jméno.
Měla tě asi ráda…

Měli jste už někdy pocit, že se vám sesypal svět na hlavu? Co všechno mi za necelou vteřinu proletělo mozkem připomínalo jen vyslechnutou povídku o filmu života promítaného mozkem těsně před smrtí

Jak kdyby do těla v té chvíli
někdo mi napíchal nože
bez vůle, bez slz a bez síly
hlesnul jsem: ó - Pane Bože…

a v uších jako by hromové
mlátili tisíci zvonci
Přispěl jsi – a to je hotové!
významně k jejímu konci.

Víc než padesát let v hlavě mám,
že jsem jí otevřel vrata.
Je to - a ať jak chci počítám -
moje třináctá komnata…