Vryp

Vylitím nádoby vět vyletím, až v páteři obrácená čepel rádoby míchou mi projede tělem. 

Zrohovatělé mraky a keratin mlhy, drápy všude, kam zaletí mrazivý pohled. Eskalovaný žal do výšek chladných Himálají a do míst, kde tají ledy jenom v magnetické inverzi, ten mě trápí.

Chtěl bych s tebou mít víc než jen trápení, ale kam by vedla slova? A proč se paralýza rozpáraných oblak vrací jak úder blesku do porostů v rezervacích? 

Rozpínavý chrstlas jed mi do života, chutná mi a jde mi pěna od huby, o to víc, když prchám z říše tvého šarmu, DARMO!

A kde bylo varování, že jen tvary a pár gest mi může z mozku vypreparovat rozum? 

Údolí vyrytá, velehory, koryta, kopce, na nichž se pasou černé ovce, potemnělá krajina popelu, nikde nejsi, ale tvář máš ve vulkánu, tvář máš v rostlinách. Jsi jediná, jsi příroda, jsi kobra, jsi definice zla i dobra, nemáš hranice, ani zájem, nemáš nezájem, jsi jinde, já bublám už zpod poklice a končím. Vřu a řvu a tryskám.

Koukni se, celý svět je x-krát tam a sem a támhle a tolik bytostí v něm kráčí, tak kdy se uráčíš jim dát prostor?

Jsem štvaný, narovinu zmrzačený, pálivý vryp do masa vyškvařený, jde do škáry, do kalcia. A vzdálené jsou míru dveře, ujíždí mi klid a nikdo nepřijde mi naproti.