Čím to je?

Tělo z kamene a ohnivý dech,
v hromovém hluku krok jeho zněl,
Kováři ho ze slz tesali,
železnou pěstí formovali.

Těžké břímě, žádná sláva,
zvedni ji, nes ji, ať kosti praskají!
bolest se vkrádá v mohutný chrám,
svaly se lámou a duše zpívá.

On šel, on vstal, on k nebi stoupal,
v krvi i hlíně hledal, rostl,
stovky ran v zádech, ruce jako skály,
v srdci však pláč a ohně žár.

„Já jsem ta síla, já držím svět,
nesu ho v dlaních, ať křičí a praská!
Čím víc mě bolí, tím víc jsem živ,
z pěstí mé ctnost, z paží má láska!“

když ego šeptá: Jsi větší než svět,
on smál se bouři, on smál se ranám,
rudé měl dlaně, krev chutnal rád.
Každý úder—jako by zpíval,
každý pád—jako by hrál.

A pak ten hlas:

Nejsi jen sval, nejsi jen zloba,
nespoutáš svět, i když ho spálíš.
Síla je v tichu, síla je v pádu,
když srdce přijme, že není král.

„Zvedni se ještě, ale teď jinak,
nechť nejsi otrok vlastního děsu,
neboť kdo vládne jen železnou pěstí,
nakonec padne pod tíhou kladiv.“

A tak šel dál,
jen ne tak hrdý,
ale těžší než kámen.

Pakliže…

mu srdce bije? Tak ještě žije.
Dokud žije, pomalu se brodí
dál.

Svět ho vzal a vrátil zpět—
silnějšího než kdy dřív.