Stařenka ležíc v posteli
ví, že její dny jsou sečteny,
čeká na smrt a ta nepřichází,
do tváří hrne se krev života,
má chuť z postele slést a vznést se
a poznat bezčasovost hvězd.
Bolest zmizela a smutek též,
nyní lehkost
svoboda
jde ke dveřím otevřít
a otáčí se zpět k posteli
kde leží její mrtvé tělo.
Pohlédne na ruce a oni mizí,
jen to tělo ležíc jako cizí,
kdo je však ona bez těla?
Ta stejná, co zde ležela?
Nebo snad čistá forma bytí,
co zůstává a svítí...
Jak to světlo, co je za dveřma
jít tam, či vrátit se do těla?