Zajatci času

 

   Nikdy jsem nepochopila 

   – kam mizí můj čas.  

   Blíží se den

   dalších narozenin.

   Tvářím se dospěle, 

   ale nejsem.

 

   Nevím proč 

   každý rok

   utíká čím dál rychleji.

   Čas zešílel,

   nebo já,

   nebo my všichni.

 

   Někdo sčítá naše dny

   každou vteřinou

   směřujeme

   k jedinému cíli

   bez vyjímky.  

 

   Je to nedávno, 

   kdy jsme prožívali

   naše dětské radosti,

   se svými malými starostmi

   velkými plány a sny, 

   stát se umělci, 

   ředitelé zeměkoule, 

   popeláři.

 

   Čas nás však pohltil, 

   zcela neúprosně, 

   uplyne rok, dva, deset.

   Svět se točí rychlej, 

   vrásky se vrývají

   do tváří 

   a oči ztratí svůj lesk. 

 

   Nevšimneme si, 

   že jsme zajatci času, 

   jen se možná

   jednoho dne

   postavíme před 

   zrcadlo - s nejasným 

   pocitem, 

   že něco je špatně. 

 

   A čas námi proteče 

   jak řeka, 

   která se vylije

   do oceánu

   zapomnění. 

 

   Je toho ještě 

   tolik co se učit, 

   tolik co prožít. 

 

   Ale co když ne?