Svět není černý... ani bílý.

Svět je plný uprchlíků. Hledajících. I odpadlíků.
Svět je plný kočovníků...
Nebýt jich, a nucených odchodů, teď tu nejsem.
Z prostého důvodu.
Potomek dávných uprchlíků...
Tak to je, mé sestry a bratři v triku.
Patřím sem tak jako vy.
Ptám se, zda je to ona zem, kde necítím okovy.
Čí je to vlastně zem?
A pak se ptám... třeba odkud kdo přichází.
A sama někdy nevím. Kudy kam...
A jak by asi bylo tam...
Kde kořeny své člověk nachází.
Uprchlíci, ženy, muži... někdy děti.
Dříve mladí, krásní, plní štěstí...
Teď na hranici. Života a smrti.
Tam, kde potkali se zranění a vyděšení. Neviní.
O bezstarostnost mládí ochuzeni...
Ti, co zem svou milovali, s nepřítelem bojovali.
Co by jenom za klid dali!? Do posledních sil...
Jak krutý někdy tento svět je.. a dřív taky byl.
Život jinde zakusili, nezhojené rány zbyly...
Nadějí se zocelili.
Byť těžko jim a nejednou, svůj nový přístav si oblíbili.
Touhy vrátit se zas domů v nich ale stále stejně žily.
Počkali si na svobodu trpělivě mnoho let, rozpolcen je
mezi světy ten kdo chce se vracet zpět.
Rodnou hroudu vidět, cítit... pro ně jako věčný sen.
I když zdál se neskutečný...
Teď už leží ve svém hrobu, a já... můžu vzpomínat jen.
A život... dál si běží. A jestli bylo všechno jinak...
kdo ví!?
Ten ať poví... i když stěží, nebo hodí kamenem.
Život není černobílý, tak zastav se... a popřemýšlej.
Aspoň chvíli.
Jsme jen lidé... tady a teď, na jedné lodi.
Moji milí.