Můj ztracený Ro(c)k 2017

On, s bílým vousem mocného boha Dia,
Ona jen kousek od pódia... vidí a slyší.
Orfeus zpívá, i když občas okno mívá.
Nevadí. S ochotou rádi pomohou svému
Králi věrní poddaní. A jeho to zas pohladí.
Jako já mu tenkrát pohladila záda,
když prošel zrovna kolem...
Protože tak to mám ráda, tu blízkost,
Cítit dotyk duše s tělem.
Drahý Králi básníků, Ty vládneš slovem
A hudbou, svatým i hříšníkům.
Nejen svým hlasem maluješ obrazy,
smysly v nich skryté jsou, pocity halíš
i odkrýváš tak, až z toho zamrazí...

Jakoby okradl mě někdo tam nahoře
O posledních dvacet let, a pak přijde
Něco jen tak, a já objevím ten trochu
Jiný, ztracený svět, co už tu možná
dávno byl.
Ale pro mě znova začíná teď, bodem
Nula, nebo Zero... a ještě dřív, než
úplně zhasne, vidím to potemnělé šero.
A já v něm, ono celé ve mně.
V tu chvíli chce se mi umřít, hezky
a jemně, aby mohl mi ještě na poslední
cestě hrát. Krásné by to jistě bylo.
Ale někomu nemůžu to udělat...
Ježíš! To jen On je sakra ten, co umí
vždycky z mrtvých vstát. Tu energii
dávat, a my ji semtam někde brát.
A tak on ji stále dává, ničeho se neobává.
Jen já se bojím, že z té síly hudby ožila
bych a nemohla pak vklidu spát.

Poprvé v Kofole, natěšená celá byla...
Po akci foto, úsměv doztracena, pak noc
mladá, dlouhá, co ještě překvapila.
Se sestrou u baru spolu, kam nešly
zrovna na Kofolu. Na Nachmelenou opici...
A Pod obrazem skrytí opilci. A pak my,
co nad ránem pomalu taky vstanem.

Král, na hlavě čepici, u stolu sedí, ochutná
Opici, obklopen houfem slečen...
Tu noc by snad i chtěl být nejednou z nich
S šatů svlečen...
A když procházel pak kolem baru, s vidinou
Na své lože, tu se u mě zastavil... a já jen
v mysli měla: Cože!? A skoro oněměla.
Možná něco utrousila, fundovanou ódu
bez kritiky jenom pěla, myšlenky hlavou
běžely. Jeho ruku lehce pohladila, rty
v objetí těl zničeho nic k sobě letěly, a pak
ten záblesk ucítila, jak samy a nečekaně,
o to víc krásné stejně, to napětí a horké
dlaně... Polibek, ten další, přišel záhy.
Ještě cítím od jeho svůj ret horní chladný,
vlahý.

A dál... už zamířila rovnou do práce.
Ranním vlakem... A vydržet celý dlouhý
den bdělá... žádná legrace.
Ale s tou Jeho energií, která ke mně doletěla,
únava byla bez šance.
On zatím na odchodu pryč v doprovodu
mladých krásek, možná jen proto, aby našel
ten svůj klíč a správný pokoj, nikdo další už
nezkřivil mu ani vlásek. A pro svou inspiraci
zavítal do Klubu tajných nočních lásek...
Možná místo koruny... té, co král na hlavě nosí,
Na čele přibylo jen pár nových vrásek.
Ale den nebyl ponurý...
I císař občas chodí nahý a bosý, tak proč mrhat
Časem, když nikdo neví, kdy přijde konec.
Jak řekla jsem mu, než mě objal, že jednou
Se tam nahoře stejně všichni sejdem, až nám
Tu na Zemi zazvoní zvonec...

Pak nastal Slunovrat... s deštěm v zádech
na Hradci, užívala si ho stejně tak a ještě
o něco víc, než bohulibí mrzáci.
Léto a v něm Chřástalfest, Rejvíz...
ten ze všeho nejvíc, když ožil po setmění
a sršel hudbou ostošest.
Tu extázi, co snad ani sama Svatá Tereza
nezažila, mám ještě pod kůží...
A kdyby ano přece jen, by se tomu nedivila.
Druhou nocí hotel Franz, v něm číšník starý
mrzout, ale jinak celkem fajn, až na to počasí
a zákaz, že houby se tu nesmí sušit.

Kdo to už jen mohl tušit...!?
Že Havířovská Stolárna udělá krásnou
a nechtěnou tečku..
Nechci však jen plakat jako na hrobečku.
Chci věřit, že je Něco dál, tak jako ten kříž
Opodál, co stojí v mlze na kopečku.
A když už potom nikdy nic, aspoň věřit
v nebe a myslet přitom na... nic víc?!
Ve mně totiž zrodila se Bohyně, ta co vidí,
slyší, cítí a s každým tónem ožije.

A dřív, než se na tu cestu dáme, já přeju si moc
A věřím, že čas pro sebe tu ještě ňáký máme...
Co už s tou divnou holkou ze severu, co ji to
táhne na jih ke kořenům... s chladnou hlavou,
ohněm v srdci, smutkem z konce. Že už nic?!
Ani nevím. Ale jisté je, že rozpálí se pokaždé,
když vzpomenu si na Priessnitz... :)