Sedíš tu sám

Po tmě sedíš, sedíš tu sám. Doufáš, že touto cestou něco změníš a možná vyléčíš svůj šrám. Šrám, co ti život zanechal, na srdci i na duši, teď v bolesti a výčitkách sedíš ponořen až po uši. Chceš to ze sebe dostat, ale nevíš jak, co se stane, když někdo pozná tě, z toho máš teď strach. Přemýšlíš, co se stane pak, když rána, která určovala směr, nakonec zacelí se. Sedíš tu dál a nemůžeš přestat, minuty střídají hodiny a hodiny zas dny, ven z téhle ulity nevíš, jak se dostat. Vlastně jsi nikdy nechtěl víc než znovu z popela povstat. Stát se někým jiným, stát se někým lepším, být zase pro jednou jedné dívce oporou. Mít někoho, s kým bys mohl jít dále tmou, a už nikdy nezažít noc bezesnou. Najít společný sen, jít společně životem, požádat jí o ruku ve správný den a stát se její manželem. Život by šel dál a ty bys zapomněl, jako moc si se bál, a na svoji dávnou bolest si ani nevzpomněl. Však když pozor si nedáš, život tě zase pošle ke dnu, může se stát, že v těžké chvíli to vzdáš, pak ale můžeš dát sbohem happy endu. Po tmě tu sedíš a stále sám, recept na štěstí není ti znám, a ačkoliv jsi nic nezměnil, některé věci alespoň sis ujasnil.