S úctou chválím Boba

Ač „bláznem“ sebe sama nazývá,

opak pravdou je dozajista, tak to bývá,

vím to jistě, je pro mě druhým synem,

který jenom tím, že žije je vinen,

někdy mysl černá jako havran,

nelehkému žití v horách je zadán,

pozvednout svoje vědomí,

stát se tím, co plat brát smí.

Malování, to je jeho velká múza,

verše temné, a není žádná lůza.

 

Když do kreseb pilně zabrán,

rozvinout talent je mu dán,

vytváří díla, jež se líbí,

svou tvorbou jistě nepochybí.

V horách vždy bylo chudoby dost,

místní lid zdobí jejich ctnost.

Hluboko do sebe Bob šel,

dochová se mnoho skvělých děl,

po jeho dílek velký hlad,

nejeden Literák má ho rád.

 

Z životních zkoušek všech,

zbyl někdy těžký vzdech,

ač o život jeho jsem se bál,

cenu má větší nežli žal.

Kráčeje za osudem křížem kráž,

myslí veselou, jde vše snáž,

poté dílo stvořené každé těší,

byť průběh bytí bývá sebetěžší,

ve smutku se léta rychle ztrácí,

v bytí života třeba setrvati.

 

Vysoko v horách zvaných Krkonoše,

do krbu dříví denně noše,

tam kyselo se skvělé vaří,

domorodcům se moc nedaří.

Ve stínu staré lípy je Bobův svět,

šedin se dočkej co starý kmet.