Je sladké být bláznem v pravý čas

Iluze o krásném světě plynou ti hlavou,
v omamném kouři ubíhá čas,
procházka rájem alespoň chvíli,
těžké je probuzení.

Mateřské lůno cit v sobě má,
škoda že tak krátkou chvíli.
Velice rychle odejde bezpečí,
je třeba začít se prát.

Moudrý chce býti každičký člověk,
světcem se cítí před davem,
házím kamenem, leč nejsem bez viny,
vždyť klamná slova nesou se k uším.

Lidé zpívají.
A o čem?!
Jen nesmyslné pochlebování,
úšklebky a intriky.

Sny jsou plné zrůd a lidí, věčný boj,
hra pokračuje, limit nekončí.
Sám ďábel je sudím.
A kde je Ten!
Ticho…
Modlitba vyvoleného
čpí alkoholem.

Člověk,
tak chamtivý, lpíci po zlatu,
po moci, po nesmrtelnosti.
Lidská pýcha, pokrytost…
I ptáci raději odlétají.

Smích a pláč, pohrdání všemi,
věci lidem blízké.
Kde je soucit, trocha smíru,
Marné úvahy.

Tma, jen světla v oknech,
stíny – loutky na provázcích…
Lidské divadlo,
špatná komedie.

Přítel - slovo plné svárů,
číše jedu je milejší.
Krůpěje potu, oči pálí,
bázeň a tíseň skrývá se pod duší.

Ostří nože, tak milé, zraní čistě,
snad bezbolestně.
Křivě podaná ruka pálí víc jak oheň!

Jen prosil o milost,
a hlavu mu sťali.
A slunce svítí..
Komu?
Marnivým a lačným přízrakům.

Člověk krvácí,
pes mu ránu myje.
Děvčátko pláče,
jen chvíli.

Vinný, jak lehce se to říká,
pravdu lež a klam uspaly.
A pokora?
Navždy ztracená v plevelu zvratů,
zrádných přeměn, lidské zloby.

Lhostejnost, nezájem a prázdnota,
to vše v dějinách utkvívá.
Válka, hrubost a násilí,
staví se v popředí.
Láska k bližnímu se vytrácí,
míru se nedočkáš.

Stáří, tak bolestné, třesoucí ruce,
práv a svoboda se jim ubírá.
Bojím se doby Mého času,
i tu hůl mi zpřelámou.

Stále se přelézají zdi plné nářků,
v zoufale snaze najít
ztracených pravd,
věru,
nicotné snažení v prohnilém světě,
jen plýtvání drahých to jistot.

Ta skvělá harmonie
šťastných to lidí
stejně se topí v pekelném ohni.
A nářky,
a bědování nevinných srdcí?
Ztrácí se v hukotu
krvavých plamenů.

Touha po svobodě - prý rouhání.
Puls srdce, vřelá krev, klokotá,
ven z těla, ze zajetí.
Létat - volnost,
Pryč ze svého nitra!

Kapky krve,
nachové,
jak krůpěje vína,
stékají po stéblu na špinavou zem.

Koloběh života stále se mění,
hlásají – lepší rodí se lidé,
raději zvířetem znovu se státi,
než-li být zase Tím člověkem.

Píseň, tóny plné iluzí, proseb a přání,
éterem letí neznámo kam.
Však s jistotou může se říci,
Člověk tu Píseň nevyslyší.

Idea sama dere se zimou,
neboj,
v kostce ledu ji slunce nespálí.

Nahota sama podléhne času,
černou tmou se zahalí.
A jiskry v očích planoucí žárem,
nikdy vínem neuhasíš.

Samota.
Šeď myšlenek, ponurost, nicota.
A zklamání?
Mozaikový kamínek, labyrint zla,
žalu, prokletí.

Opojné slůvko, řkne-li se Láska,
kouzlo v sobě ukrývá.
Velké pokušení nosívá v sobě,
velice snadno podléhneš slasti.

Lásku však provází krutý to anděl,
bez citu lítosti zasáhne srdce,
přináší bolest a sžírání nitra.
Jen Amor se usmívá.

Štěstí?
Tupost v hlavě, v srdci !
Jen slzy a slzy, studené, hořké,
Plné nenávisti,
K sobě samému…

Čas utíká, sny, touhy, život.
Tlak v duši svazuje ruce, odebírá sílu,
Žít…

V co věřit, doufat, modlit se.
Duše zranitelná, křehká jako ulita.
Stejně se rozšlápne…
Odejít do země nikoho, marné přání…
Nic nepomůže.

Ponížení, strach bytí.
Sílící pach krve,
výsměch nebi…
Prokletí jsoucna.

Život vše zkazí…

Je sladké být Bláznem,
v pravý čas.