Anotace: https://youtu.be/8uVko1gjgLM
na patro usedly vrány
klovou mě klovou černejma zobákama
někdo by řek že projít úzkou puklinou je snadný
třeba jako když máma tvrdila tohle ti stejně nikdy nepůjde
a mě to šlo
řek jsi jestli chceš dej mi ruku na krk a přiškrť
na co to v sobě dusit jednou to stejně vyplave
chtěla bych se schovat někam kam na mě nedosáhneš
odletět daleko nejlíp do jinýho života
ale bují to ve mně jako rakovina
na patro usedly vrány
vidím je sledujou mě černýma lesklýma očima
polykám jedno mastný peříčko za druhým
a škubu se škubu
už jen tak ze setrvačnosti
k čemu jsou křídla
když nemaj sílu nést
každé křídlo má sílu nést, některá však pouze poponést.
13.03.2021 19:45:51 | Slav Milo
Mám ráda vrány a havrany, jejich znepokojivý křik, co nic nepředstírá. Protože takový je život.
13.03.2021 17:35:04 | Philogyny
...v životě se toho děje hodně...pouhou setrvačností...;-) skvělý text prýštící emocemi, tak to má být...
13.03.2021 17:33:06 | Marten