všichni se nakonec sejdem v hospodě

převaluju tě na jazyku

jak hluboko dokáže člověk klesnout

zapadli jsme sněhem a já pozoruju v atriu ty ženský

co si v blázněj svým tempem a není jim dobře

taky jim není dobře jen tak trochu jinak než nám

všichni se nakonec stejně sejdem v hospodě

budem se tvářit normálně aspoň ze začátku

jen s každou skleničkou každým panákem

se přiblížíme všem který se nikdy nechtěj přiblížit nám

slova jsou jen slova můžeš jich říct kolik chceš

máme přece svobodu demokracii lásku a čest

až na to že vůbec

kdysi jsem uměla hodinu sedět nad koprovkou a studeným párkem s plátkem chleba

dneska už jen tupě zírám do prázdna a poslouchám že by to mohlo bejt lepší

že bych mohla bejt lepší

nějak nemám vůli ač bych si ji přála mít

nesmiřovat se s tím že vždycky bude někdo víc a nebýt jen stín v pozadí

takovej je ale život

nad žižkovem svítá a my se potácíme domů

ty zakopneš o pustý koleje a já se ti budu jako vždycky smát

smát se a uvnitř cítit to nebetyčný prázdno který přijde jen po velký legraci

takovej je prostě život

nic nezbývá