Unavená, paranoidní

 

 

 

Unavená, paranoidní

 

Jak sytí tě strach,

v těch slovních hrách,

více nežli děsi v tmách.

Co je strom a co stromem zda se být,

co je úder k cíli, když prvý tuší,

že druhý hraje, protože se to čeká.

A jaký to je nedopustit se faulu, 

nechtít vést z příma nit... ... to leká !

 

Raději chytit v ruky dým

a učesat vodám prameny.

Prvá zhasíná plameny 

a odvrací se v tichý kraj.

Pozvedl bys nebe i zemi,

hory rozpulil ve dví, 

našel nejhlubší taj.

 

A ta Druhá, ta snad hledá v tobě

znělé struny, nebo jen má šprým.

Však nejsi dobrým, nejsi zlým,

prázdné runy na cestách měsíčních.

Každý je tu sám, každý zůstane sám v prostřed vřavy.

Déšť šeptá svoje pásma, i ten vítr kadeřavý.

 

Jak mysl leptá a duši deptá, nač se nikdo neptá.

Tak řekni, zda ty květy jabloní, voní dnes jak loni,

když cukr mění v lep, mělký je dech, rty suchá step. 

Plaší nežli laně, nehty tlačíš v dlaně

 

...a zbývá šest zázraků do snídaně