Rasn

Odedávna jsem věděla, že domov je zhmotněním představ a snů, vytváří prostor naší existenci, dává pocit bezpečí, když svět kolem je neustále proměnlivý. Domov nemá být jen hromadou cihel a kamení; zahrnuje ducha, duši, srdce. Je sám o sobě svébytnou, osobitou civilizací, a člověk v něm obývá jedinečný kousek vesmíru. Není důležité, jak rozlehlé je obydlí, ale kolik štěstí a lásky do něho vměstnáme. Domov má být plný vůní, barev, úsměvů, přestože venku nebesa právě pláčou. Je důležité vědět a moci se spolehnout, cítit, že někde v tom malém koutku nekonečně rozlehlého vesmíru je domov.

Když jsem byla malá, měla jsem ráda obrázek Josefa Lady; v popředí stála srna v bíle zasněžené krajině a opodál venkovská chalupa, rozzářená žlutavým světlem ze dvou malých okének. Moc jsem si tehdy přála skrze ta okna nahlédnout dovnitř, do světnice... vnímala jsem hřejivé, křehké tajemství...   

 __

Slunce skomírá v nachu obzoru
na nebi rozžaté lampy z hvězd
stín noci
vůně suchopáru.

Vítr se prohání jak lehounký dech
co chvíli vylíbá z krajiny vzdech
zas a zas
jakoby vzlyká znavený zvon
jakoby šeptala dívka
píseň snivou a dumavou
Kde je můj domov?
Za těmi dálnými světly
___ k cíli nevedou...

Život bývá často jiný, než jsou představy. Nikdo nemůžeme být zcela šťastni, není úplného štěstí. Ne, že bychom si štěstí nepřáli, nebo neprožívali okamžiky, kdy vystoupáme do závratných výšin a staneme se vesmírným člověkem. Ale od chvíle, kdy se zamilujeme nebo spatříme hvězdy, již neutišíme bolest v hrudi, neurčitou touhu po plnosti srdce i volném nebi. Protože hvězdy, ani ti, koho milujeme, nám nikdy nepatřili, a přece teskníme po blízkosti.

Je lidským údělem prožívat nejniternější okamžiky větší měrou o samotě, ač toužíme po sdílení. Každý jsme více sám než s někým. Potom nezbývá než se zastavit, posadit, a v mysli se uhnízdit v jiném světě... či alespoň občas pozorovat na nebi hvězdy, i to může být povznášející a krásné.

Enya - The Humming