Věz...

Tvářička rozmilá v paláci tyrkysovém,
v bílé pokrývce vykouzlila úsměv radostný
to motýlí závoj tvářičku rozhalil - však ona stále sní!

Sněhová nadílka na pírku rorýse,
ozvěna výkřiků složeny v perutě
praménky dechu, stopy v ohništi
zkamenělé otisky dlaní na dešti.

Leží to před tebou -
ne, nezavírej oči,
před výpary nocí žalostně dojemných.
Druh se mnou odsouzený zmateně namítal:
"Toto není dýmka."
Jako odpověď odříkávám, že vyloučíme-li nemožné...
Nakonec nám nezbylo než utíkat z kopce a spílat si -
horkým hlavám navzdory!