Zátěžový Medvěd

 

 

Držíme se od sebe.
Dva milenci.
Studí mě nos.
Rozsviť světlo.
A ta něha v obličeji.

 

 

Tvůj smutnej pohled na gauči.
Doopravdy.
Snášíš moje rány.
Nechceš, abych už dál nikdy brečela.

 

Schloulená.
Nejsem zvyklá na lásku.
Nepoznávám se.
Všechny ty věty, co říkáš.
Upřímnost.
Moje zlost.
Moje z lásky se musí trpět.
Musí trpět.
Strpět.

 

 

Napsala jsem báseň.
Verš.
Zlíbej mé rány.
A ty.
Ty.
Ty.

 

Nikdo mi neřekl, že o to nejde.
Líbat se maj lidi ráno.
Protože jsou šťastný.
Nikdo mě nenaučil štěstí.
A ty.
Ty.
Ty.
Ty.

 

 

Objímáš moje tělo.
Do noci.
Když se noří hlouběji. 
Na břeh
A volá Tě.

 

 

Promiň.
Chce se mi na Tebe smát.
Na doživotí.

 

 

Jsi hezčí.
Mé srdce zjizvené neumí.
Můžu Tě.
Smím Tě.
V té správné míře.
Jsem jako dítě.

 

Každý prchne.
A ty.
Ty.
Budeš tady?
Ne z viny, lítosti, nudy.
Jak bych sama sebe mohli mě mít rádi.

 

 

Vybírám si místo princů podkoní.
Princové jsou na draka.
A tvářím se, ze věřím.
Přitom pořád ty slzy.
Slzy.

 

 

 

Vlastně vybírám si všechno špatně.
Chci napravit.
Starý negativy.
Dokázat.
Protože on tu nikdy nebyl.
Mučím se jako debil.

 

 

Zbytečně.
Jako bys to věděl.
Pochopil.
A přitom pořád tu jsi.

 

 

 

Jsi tu?
Budu se Tě na to každej den ptát.