Drahý otče

Drahý Otče,

Váš dopis došel v pořádku, obáváme však, že mou odpověď už si nepřečtete, protože čepele mečů nevidí rozdíl mezi lidmi a zvířaty.Je jim jedno co nebo koho tnou, hlavně když teče krev.Bojím se to skoro až napsat,možná protože když Vám to sdělím, sama uvěřím tomu, že se to stalo. Arminius zemřel.Nevím, jak se to stalo.Pohled na jeho malé bezvládné tělíčko mne rozplakal.Na jeho kdysi bělostných peříčkách teď převládá rudá barva.Mám ho tu u sebe.Možná jsem ho tam měla nechat.John v horečkách neví, co dělá a snaží se Arminiovo tělo opět spojit s hlavičkou.Nedokážu mu vysvětlit, že už je pozdě.Bojím se, že je pozdě i pro Johna.Kéž byste tu byl otče.
Je to pátý den obléhání, cítím, že také slábnu.Zásoby se nám krátí stejně jako se krátí dny.Brzy převezme vládu zima.Myslím, že to nedokážeme.Dnes přijeli další muži na koních.Viděla jsem je ze svého úkrytu.Asi to s námi chtějí skoncovat.Nemají totiž meče, ale takové ty zvláštní věci, myslím, že jste mi o nich jednou vyprávěl a říkal jim muškety.Vydávají hrozné zvuky a jsou cítit černým prachem.Už slýchávám čím dál tím méně naříkat ženy a děti.Maminka odešla včera večer, aby nám získala něco k jídlu, ale mám strach, že už se nevrátí .
Stále nechápu, proč si vybrali naši osadu.Nemáme, co by nám mohli ukrást, možná proto si berou naše životy.Včera večer jsem slyšela ale dva muže, jak mluví o diamantech.Nepamatuji si, že by tu kdy nějaké byly.
Dědeček vždycky vyprávěl o chrabrých činech vojáků a rytířů, ale teď si myslím, že to byly jen a jen lži.Ti muži nemají slitování s nikým.Dokonce ani mezi sebou ne.Každou hádku řeší pěstmi a ulice jsou den ode dne rudější.Ztratila jsem iluze.Pokud je svět opravdovou takový….
Jdu najít maminku.

Vaše Ema