Dvě skleněné oči.

Dobrý den.

Ráda bych se Vám podívala do očí. Ráda bych Vám podala ruku. A neskutečně ráda bych Vás objala. Přála bych si, aby mi tekly slzy radosti. Neskutečně moc bych si to přála.

Ale... Proč Vám naráz vykám? Proč? Proč to vlastně dělám? Odmítám si přiznat to, že jste mi byl ještě nedávno tak blízko? Odmítám si přiznat, že každý, opravdu každičký den, si pročítám stohy řádků, které jste mi psal, jež mám pečlivě uloženy, pod zámkem schovány? Opravdu si myslím, že už nikde v rozhlase, rádiích, ani ve společnosti, kde chodím s šťastnou přetvářkou, neuslyším ty tóny, které jsem ještě nedávno tolik milovala? Že zapomenu, jak jste jel s kytarou ve vlaku, vláčel jste ji nesčetně mnoho kilometrů, jen abyste mi zahrál souhru tónů, která mi vnukla slzy do očí?

Nebo se snad snažím nalhávat sobě samotné, že se tohle nikdy nestalo? I když se i přesto utápím v nostalgii.

Byl to první den. Když jste přijel, vlastně jsme se mohli velmi lehce minout. Přesto nás osud spletl dohromady už na začátku. Utíkala jsem z domova a Vy jste tam stál. Nabídl mi náruč, poskytl oporu. Já Vám vlastně neměla co nabídnout. Byla jsem mladá. Velmi mladá. To Vy jste se mnou dělal první společná rozhodnutí a bil se se mnou, ale i za mě, zlým a krutým světem. Vy jste mi ukázal možnosti, kterých se mi do té doby nesnilo. A já? Ne. Opravdu jsem Vám neměla co nabídnout. Ne v tu chvíli.

S Vámi jsem stárla. Učila se dělat rozhodnutí sama. Dbal jste na etiketu. Naučila jsem se dveřmi vcházet první. Vzpřímeně a hrdě jako žena, která není sama a nemusí si držet dveře sama. Stejně jako kabát jste mi z ramen svlékal a na věšák odkládal Vy. S Vámi jsem se stala ženou. Naučila jsem se , že odkládat kabát Vám nesmím, ale můžu Vám odložit ostatní oblečení a nabídnout Vám rozkoš v pozdních večerních hodinách, ale i ráno, když jsme se loučili. Zjistila jsem, jaká je krása, pevně obejmout stehny Vaše nahé tělo, které jsem milovala. Po čase jsem si uvědomila, že Vám mám co nabídnout. Mohla jsem Vám nabídnout bezmeznou lásku, opravdový domov, teplé jídlo, pocit, že se na Vás někdo těší, až se vrátíte z práce. Mohla jsem Vám nabídnout neskutečně mnoho.

Měla jsem tehdy narozeniny, když mi přinesli dopis, že je po všem. Ano, po všem., že to není to, co si představujete a po čem jste roky toužil.

A proto tady možná sedím. Cítím se poníženě. Hlavu mám v klíně a stékají mi slzy. Nejsou to slzy hněvu a zlosti, ale slzy poníženosti. To, co jsem dělala zřejmě nestačilo. Byla jsem plně emancipovanou ženou a Vy jste si našel ženu s mateřskými boky, ačkoli jste mi přikazoval udržovat si postavu. Našel jste si ženu, která Vám ostříhá nehty a koupí oblečení, i když mně jste to zakazoval a podceňoval jste můj vkus. Našel jste si ženu, která pije a kouří, ačkoli mně jste to nikdy nedovolil. A v neposlední řadě, ženu, která si užívá života a chodí do společnosti, přičemž mě jste dům nikdy opustit nenechal.

Opravdu necítím zlost. Stále Vás miluji a nepřeji si nic víc, než abyste se ke mně vrátil. Poníženost a pohled zpráskaného psa by z mých očí už nikdy nezmizel. I když se o to snažím sebevíc, vím, že cizí mi nikdy nebudete.

Miluji Vás,

vaše nostalgie