3. Kapitola

 

 

Potichu jsem si přisedla k tetě na pohovku v obývacím pokoji. Objala jsem ji a dala nohy na gauč.

„Copak, Lucinko?“ zeptala se, odložila noviny a opětovala mi objetí.

Vzdychla jsem. „Víš, jak jsme mluvily o těch klucích?“

„Pamatuju se.“

„Je tu jeden,“ soukala jsem ze sebe.

„Ano?“

Přikývla jsem.

„Pověz mi o něm.“ Pohladila mě po vlasech.

„Řekla jsem ti, že mě včera přivezla Kate, ale nebyla to pravda. Lhala jsem, aby ses nebála,“ přiznala jsem.

„Aha,“ řekla trochu dutě, ale nechala mě mluvit dál.

„Ve skutečnosti jsem se na obědě seznámila s jedním klukem. Je na škole nový. Je milý, vtipný a,“ začervenala jsem se, „líbí se mi.“

„Kolik mu je?“ vyptávala se a netlačila na mě, i když za deset minut jsme měly vyjít jedna do školy a druhá do práce.

„Je o rok starší.“

„Tak to je bezva. Uvidím ho někdy?“

Kousla jsem se do rtu. „To asi ne. Nechci, aby se se mnou stýkal.“

„Proč ne?“ zeptala se jemně.

„Protože to pro něj není bezpečné,“ vydechla jsem. „Nechci, aby mu David Hecker ublížil.“ To jméno mě pálilo na jazyku.

„Prosím tě,“ chlácholila mě. „Jak by mu mohl ublížit? Ani neví, jak teď vypadáš. Vyrostla jsi do krásy.“

Nefungovalo to. „Jane, já se právě bojím, že to ví.“ Vzlykla jsem. „Někdy mám takový pocit, že mě sleduje, chodí za mnou. Někdy slyším kroky a vidím stíny, ale když se rozhlédnu, nikoho nevidím.“ Tlak v mé hrudi se stupňoval, až jsem pocítila, jak mě v očích štípou slzy. „Mám strach.“ Hlas se mi zlomil a rozplakala jsem se.

Teta mě pohladila a dala mi pusu na čelo. „Nemusíš se bát. Já jsem s tebou.“

Ještě víc jsem se k ní přitiskla. „To není fér.“ Slzy mi tekly proudem. Nedaly se vůbec zastavit. „Já chci kamarády, chci lásku.“ Slzy jsem si otírala do rukávu.

„Máš mě. Jsem tady a vždycky budu a nikdo ti nikdy neublíží.“

Plakala jsem a plakala. „Jenže,“ polykala jsem hořké slzy žalu, které mi z očních koutků stékaly do úst, „jeho nikdo nechrání.“

„Pšš. To bude dobrý. Mám tě ráda, slyšíš? Miluju tě.“ Taky plakala. Věděla, že mám pravdu.

 

Škola byla plná, ale jediné, co jsem vnímala, byla bolest. Na obědě ho zase uvidím. To nemůžu dopustit.

Místo oběda jsem si sedla na chodbě na lavičku a pustila si hudbu do sluchátek.

Proč jen musím mít tak hnusný život? Co jsem komu udělala? Proč mi Hecker zabil rodiče? Proč nemůžu mít kamarády? Proč je Dan tak skvělý? Nevím. Můj život mi přišel absurdní a směšný.

„Slyšíš?“ Před očima mi někdo mával rukou.

Byl to Dan. Sedl si vedle mě. Vyndala jsem sluchátka z uší. „Nebylas na obědě.“

„Já vím,“ řekla jsem otráveně a odsunula jsem se dál od něj. Byl ten poslední, koho jsem teď potřebovala vidět.

„Ty víš,“ opakoval zklamaně. Díval se do země a zase začal pohupovat pravou nohou. Podíval se na mě a přisunul se blíž ke mně. Byl tak blízko, že když jsme se k sobě oba otočili, skoro se naše tváře dotýkaly. Otevřela jsem ústa, že mu řeknu, aby šel dál, ale hned jsem je zase zavřela. Jeho přítomnost mi byla příjemná, dokonce jsem toužila, aby byl ještě blíž. Přerývavě jsem se nadechovala a vydechovala. Jeho oči, které měly oříškově hnědou barvu se zlatými paprsky, mě sledovaly. Těkaly z mých očí na mé rty a zpátky. Úplně jsem ztratila pojem o tom, kde jsem.

Olízl si rty, polkl, odtáhl se a odkašlal si.

„Říkalas, že si na obědě popovídáme. Proč jsi tam nebyla?“ Díval se jinam. Dal mi tak minutu nebo dvě, abych mohla z profilu zkoumat jeho tvář.

„Zapomněla jsem, že dnes oběd nemám,“ vymluvila jsem se.

Otočil se ke mně a usmál se. „V to jsem doufal. Už jsem se bál, že se mi snad vyhýbáš.“ Píchlo mě u srdce. Nemůžu se s ním bavit. Všiml si mého smutku. „Co se děje? Urazil jsem tě? Řekl jsem něco špatně?“

„Ne. To s tebou nesouvisí.“ Další lež.

„Aha. A chceš o tom mluvit?“

„Asi spíš ne.“ Sklopila jsem zrak. Položil svou ruku na mé rameno. Tiše mě tak utěšoval, i když nevěděl nic o mně ani o tom, co mě trápí. „Dělám referát do fyziky na Ohmův zákon,“ změnit téma, za což jsem mu byla vděčná a věnovala jsem mu úsměv. Dal ruku dolů. Rameno jsem měla jako v ohni.

„Fanda do fyziky?“ utahovala jsem si z něj a hned se mi zvedla nálada.

„Ani ne, ale potřebuju dobrou známku na vysvědčení.“ Opětoval mi úsměv.

„Odkud ses přistěhoval?“ řekla jsem po chvilce ticha.

„Z New Yorku.“

Vykulila jsem oči. „Takže z velkého města, jasně.“

Trochu se urazil. „Nejsem rozmazlený.“

„Promiň.“

„To nic.“ Zazubil se.

„Už bude hodina,“ upozornila jsem a jen velmi nerada vstala. Chtěla jsem si vzít tašku, ale Dan mě předběhl, vzal ji a postavil se. „Doprovodím tě,“ nabídl.

„Uf. Tak jo. Ale tašku mi dej. Nejsem Hannah Swanová.“

Podal mi ji. „Hannah?“

„Jedna otravná holka. Blondýna,“ řekla jsem, jako by to mluvilo za vše.

„Asi vím kdo.“ Přemýšlel. „To bude ta, co jsem s ní dneska obědval.“

Vyrazil mi dech. „Co? Ty se s ní bavíš?“

„Já nevím. Asi ne. Přisedla si sama,“ bránil se.

Tak to snad ne. Hannah mi ho prostě chce ukrást. Nesnesla by, že mám něco, co ona ne. Ale tohle jí nedovolím. „Víš co? Můžeme to dělat spolu,“ navrhla jsem.

„Spolu? A co?“ Flirovně na mě mrkl.

Bouchla jsem ho pěstí do ramene a ignorovala mravenčení v ruce, kterou jsem se ho dotkla. Smál se. „Obědvat. Můžeme spolu obědvat,“ uvedla jsem věci na pravou míru.

„Ach jo. Ale když myslíš,“ dělal smutné oči.

„A taky ti můžu pomoct s tím referátem,“ vypadlo ze mě. Nemohla jsem věřit vlastním uším. Tak jsem na tu holku žárlila, že jsem chtěla mít Dana jen pro sebe.

Bohužel vypadal, že je tím nápadem potěšen. „To by bylo super! Chtěl jsem tě o to poprosit sám, ale bylas první. Ani totiž přesně nevím, co to Ohmův zákon vlastně je.“

V duchu jsem se proklínala.

„Kdy a u koho?“ zeptal se.

Přemýšlela jsem. „Zítra odpoledne v knihovně,“ rozhodla jsem. To bude nejrozumnější, pochválila jsem se, ale…

„V knihovně?“ Tvářil se znechuceně. „To budeme číst?“

Zasmála jsem se. „Ano. Hlavně ty. Pak to nějak dáme do kupy.“

„A nemohl bych něco v té knihovně vybrat, půjčit si to a přinést to třeba ke mně domů, abychom to dělali tam?“

„Co dělali?“ vtipkovala jsem.

„Různé věci,“ nenechal se vyvézt z míry a zase na mě mrkl. „Hlavně děti.“

Uhnul dřív, než jsem ho stačila praštit kabelou. „Pořádně si vytáhni kalhoty, frajere, protože my dva žádné děti dělat nebudeme.“

„Ach jo. To je škoda. Těšil jsem se na to celý den a teď mě takhle odbudeš,“ hrál smutného.

„Budeme v knihovně, jinak svou nabídku vracím zpět.“

„Tys mi něco nabídla?“ dělal hloupého a musím přiznat, že při tom vypadal dobře. Olízl si rty.

„Zítra se na obědě domluvíme,“ ukončila jsem debatu.

„Tak jo. Ahoj,“ rozloučil se a nechal mě stát u dveří do třídy.

„Parkerová má kluka?“ zazněl povýšený hlas. „Ten je ale můj, zlato.“ Hannah špulila rty jako kačer.

„Není tvůj.“

Ušklíbla se. „Zatím,“ pískla a dvorní dámy šly za ní. „Zatím,“ zopakovaly po ní. Měla jsem chuť Hannah Swanovou zabít a hodit do jezera. Dan byl můj.

 

Středa.

 

„Takže mu pomůžu s referátem.“

„Úh. Zlá holka,“ řekl Lucas uznale.

Seděli jsme v kuchyni a jedli špagety, které uvařil. Nejlepší špagety, jaké mé chuťové buňky pamatují. Vyzvedl mě ze školy, protože Jane musela zůstat v práci. „Líbí se ti?“ vypadlo ze mě.

Zamračil se a nechápavě se zeptal. „Kdo? Ten kluk?“

„Ne. Myslím Jane.“

Čekala jsem na jeho odpověď. Té se mi dostalo, když si nervózně poposedl a pusu si ucpal jídlem.

„Myslím, že se jí taky líbíš,“ provokovala jsem.

Odkašlal si a napil se. „Opravdu? Jak bys to ty mohla vědět?“ zeptal se ledabylým tónem, abych si myslela, že ho to nezajímá. „Ona ti něco řekla?“

„To nemusela. Jsem dost všímavá. A je mi jasné, že ona se ti líbí taky.“ Šklebila jsem se.

„No a? Je pěkná. To je vše.“ Zrychlil tempo polykání špaget.

„Jen tak. Hodili byste se k sobě.“

Pobaveně jsem sledovala, jak rudl. „Dovolíš?“ Vstal a šel na toaletu.

Teď ještě ťuknout do Jane. Radovala jsem se.

 

Čtvrtek, škola.

 

„Tady jsou nějaké ty knihy,“ řekl Dan a položil je na jídelní stůl místo své porce oběda.

„A co to má být?“ Prohlížela jsem si rozpadající se salátová vydání starých knih.

„Můj referát, vzpomínáš?“ Sedl si naproti mně.

„Co to tu dělá?“

Ušklíbl se. „Nebudeme to dělat v knihovně,“ vysvětlil.

„To teda budeme. Jinak si to udělej sám,“ zlobila jsem se. „Ten úkol, myslím,“ dodala jsem raději.

„U mě doma je útulněji,“ mrkl na mě a kousl si do rtu.

„V žádném případě,“ odporovala jsem.

„Ale no tak. Dneska nejsem nadržený. Vlastně skoro nikdy. Prosím,“ žadonil a dělal psí oči.

Tvrdě jsem se mu do nich podívala. „Proč?“

„Tady je to pro mě moc stresující.“

„Budeme v knihovně. Ne v jídelně. A skoro nikdo tam nechodí,“ argumentovala jsem.

Projel si prsty obou rukou vlasy a zatahal za jejich konečky. „Tak dobře. Ale pod jednou podmínkou.“

Zasmála jsem se. „Ty mi budeš dávat podmínky? Já ti pomáhám. To musí stačit.“

„Dobře. Ale slib mi, prosím, že ke mně někdy přijdeš na návštěvu.“

„Ty bydlíš sám?“

„Jo.“

„Co mám dělat?“ Byla jsem bezmocná z jeho prosebného výrazu. „Tak jo,“ souhlasila jsem.

„Hurá!“ křikl, až se po nás několik lidí podívalo.

 

Knihovna byla prázdná až na mě, Dana a paní knihovnici. Posadili jsme se ke stolu co nejdál od ní a zabrali se do Danova úkolu.

„Asi bych tě měl uvést jako spoluautorku,“ řekl tak po dvou hodinách pečlivého studia Ohmova zákona.

„To bys asi měl. Ale na známce ti nepřidá to, že to s tebou vypracovala nejlepší studentka ročníku.“

Zasmál se. „Nejsi zrovna skromná.“

„Moje studijní výsledky jsou nejlepší. Na co se shazovat?“

Podíval se na mě a odložil knihu, ze které mi diktoval některá zajímavá fakta, která jsem pak zapisovala na papír.

„Víš, co nechápu?“

„Asi hodně věcí,“ utahovala jsem si z něj.

Tvářil se vážně. „Můžu se na něco zeptat?“

„Jen do toho.“

Polkl. „Jak je možné, že tak skvělá a sebevědomá holka, jako jsi ty, nemá kamarády?“

Něco z toho, co řekl, mě zahřálo u srdce, něco zabolelo. Snažila jsem se předstírat, že netrefil do citlivého místa. „Mám tebe.“

Prohlížel si mě. Zase mě prokoukl. Trochu se zamračil, jak přemýšlel. „Je to moc osobní. Chápu.“ Dál mě sledoval.

Uhnula jsem pohledem k regálu s časopisy u vchodu do knihovny. Vzdychla jsem a pokusila se o úsměv. „Jednou ti to možná řeknu,“ slíbila jsem a přála si, abych nelhala. „Ale ne tady a ne teď.“

„Nevíš, jestli mi můžeš věřit.“

Věnovala jsem mu pohled. „V tom to není. Jen ještě nejsem připravená o tom s někým mluvit. Je to dost bolestivé.“ Ani nevím, proč jsem se mu tak otevřela. Podívala jsem se rychle do země, protože se mi do očí zase draly slzy.

„Bylo toho na nás dost. Můžu to dokončit jindy.“ Byl tak chápavý. A možná proto jsem ho měla ráda.

Stále jsem se dívala do země. „Já ti s tím pomůžu. Ale teď už bych raději šla domů.“

„Dobře. Svezu tě.“ Začal sbírat věci ze stolu.

„To je dobrý. Zavolám-,“ zarazila jsem se. Když řeknu „tetě“, pozná, že je něco v nepořádku. „Domů.“

„Určitě?“ ubezpečoval se.

„Určitě.“

„Počkám s tebou, dokud nepřijedou.“

„Jsi hodný, ale potřebuju být chvíli sama.“ Cítila jsem, že jemu se se svými pocity svěřit můžu. A bylo to správně. Přikývl a odešel.

„Tak zítra!“ zavolal ode dveří a zavřel za sebou. Paní knihovnice se za ním pohoršeně dívala. Převrátila jsem oči v sloup. V knihovně nesměl nikdo ani pípnout.

 .......................................................................................................................

 

  Kráčela jsem temnou a neznámou uličkou. Byla noc. Na sobě jsem měla dlouhou černou kápi, boso jsem se brodila sněhem. Příjemně mrazil a já se usmívala. Ne, já se smála. Byla jsem štěstím bez sebe – okno domu, před kterým jsem v tu chvíli stála, bylo otevřené. Přistoupila jsem blíže k tomu otvoru ve zdi a dychtivě jsem se vytáhla na parapet okna do domu. Dostala jsem se s lehkostí dovnitř.

  Bylo tam teplo. Má chodidla si hověla na koberci v ložnici, ve které byla mladá žena. Spala. Měla blond vlasy. Pravidelně dýchala. Chvíli jsem ji sledovala a přemýšlela. „Ani nevíš, kolika lidem jsi ublížila, ty mrcho,“ sykla jsem jedovatě. Připlížila jsem se k její posteli s nebesy a z kapsy vytáhla kovový řetěz. Známým grifem jsem ho obtočila kolem jejího hrdla. S šílenstvím v očích jsem hleděla, jak se jí otevřely oči a vyděšeně na mě hleděly. „Konečně za všechno zaplatíš. Myslela sis, že ti to projde, co? Prostě jsi nepočítala se mnou, viď?“

„Co to říkáte? Nechte mě. Pomoc!“

Nemilosrdně jsem utáhla řetěz kolem dívčina krku.

 

Probudila jsem se a nemohla hodnou chvíli popadnout dech. Co se to stalo? Jenom sen? Naštěstí ano.

Cítila jsem se tak unavená.