Výprava za dobrodružstvím /1/

Kapitola první

Výprava za dobrodružstvím

Já: „Výprava za dobrodružstvím? To si snad dělá prdel?“
Douw: „Co?“
Já: „Vážně řekl ´výprava za dobrodružstvím´? Myslím, že šéfovi už křečci oběhali všechny kolečka.“
D: „No a?“
Já: „Ty si myslíš, že je to normální?“
D: „Normální? Myslíš, že je normální s tebou sedět v autě a čekat, jestli ten vocas dneska do té hospody vleze?“
Já: „Asi jsem poslední normální člověk…“
D: „Ty a člověk? Nechtěj mě rozesmát.“
Já: „Máš problém?“
D: „Já ne, ale ty jich máš někol.. kurva, už jde, čum támhle.“
Já: „Dnes je tu nějak brzo, nechce se mi to líbit.“
D: „Vidíš, šéf měl pravdu.“
Já: „Co myslíš?“
D: „Výprava za dobrodružstvím! Nachystej vybavení, musí to bejt rychlovka.“
Já: „Rychlovky jsem nikdy rád neměl.“
D: „Jo, ale tentokrát se ti to bude líbit.“
Já: „Fakt z toho mám divnej pocit, jestli se něco posere, tak si to se šéfem vyřídím.“
D: „Hele, šéf říkal, že tam bude barman, šest až osm kunšaftů, náš člověk a ten, se kterým se má sejít. Nikdo nebude vědět, co se děje, dokud nebude pozdě, takže klid.“
Já: „Jasný, výprava za dobrodružstvím. Žůžo labůžo. Tak jdem.“

Putika byla pod úrovní terénu, dá se říct, že sklepní. Nad chodníkem byla tak akorát dvě malá okénka po stranách sedmi schodů, které vedly dolů k masivním dveřím. Odjištěná rozbuška P1 prolítla levým okénkem, následovala série omračujících výbuchů a záblesků, ale to už jsem se s Douwem šinuli dolů po schodech. Douw rozrazil dveře, efektně efektivním kotoulem, při kterém vytáhl z podpažních pouzder pistole, přistál po levé straně. Já jsem bez jakýchkoli akčních prvků skočil doprava s pistolemi v rukách a…

Já: „…a kurva!“
D: „Kurvadrát!“
Egbert: „Děkuj, že jste si přinesli zbraně pánové, položte je prosím na zem.“

Střílet. Nestřílet. Střílet. Nestřílet. Střílet. Nestřílet. Střílet. Nestřílet… Přeskakovalo mi v hlavě, jako když cvakáte vypínačem lampičky polohy ON/OFF… Střílet. Nestřílet. Střílet. Nestřílet. Střílet…

Já: „Nestřílet!“

Pan Egbert byl totiž muž, na kterého byste se raději dívali skrz puškohled padesátky minimálně z kilometrové vzdálenosti. Ještě raději byste byli na druhém konci světa s prstem na červeném tlačítku, které na něj odpálí jadernou hlavici!

E: „Rozumná volba pane Andersone. Jsem rád, že konečně používáte svůj mozkový aparát.“
Já: „Nechte si ty vtípky, pane E a raději to vyklopte!“

Mezi tím jsme položili zbraně na zem a stoupli si od nich s Douwem do patřičné vzdálenosti.

E: „Ee?“
Já: „Výprava za dobrodružstvím, fakt že jo!“
D: „Hele, já…“
E: „Co prosím?“
Já: „Eh?“
D: „Eee?“
E: „Vskutku znamenité vyjadřovací shopnosti, pánové. Avšak mě by zajímalo, co jste to teď říkal, pane Andersone?“
Já: „Abyste si nechal ty přiblblý vtípky a raději nám laskavě pověděl, čeho si vaše lordstvo žádá.“

Když jsem nervózní, silně nervózní, tak mám sklony plácat hrozné hlouposti.

E: „Ne, já myslel to potom.“
Já: „Výprava za dobrodružstvím? To myslíte?“
E: „Bingo! Takže ten starej posera stále žije?“
Já: „Myslíte pana Porta?“
E: „Ano, přesně toho myslím. Je úžasné, jak jste bystrý!“
Já: „Jednou vás zabiju, pane Egberts!“
E: „Ano, ano.. To už jsem od vás slyšel několikrát. Termín ´jednou´ bohužel není v mém kalendáři.“
Já: „Pošlu vám na Nový rok nový, tam to jistě najdete!“
E: „Jste velmi šlecheten, pane Andersone, avšak nás zde začíná tlačit čas, proto bych to tedy měl, jak říkáte, vyklopit.“
D: „To by bylo záhodno.“
E: „Snad nemáte strach, pane Lagone?“ Douw Lagon
D: „Ale kdeže, jen mě znervózňuje, když na mě míří osm maníků kvérem.“
E: „To zcela chápu. Pánové, sklopte prosím zbraně, ať si kvůli nám nemusí měnit spodky.“
Já: „Tak už to vyklopíte!?“
E: „Ach ano, pardon.“
Já: „Děkuji.“
E: „Jak jistě víte, zbývá nás posledních sedm, ale šest z nás, šest mých bratří (!), se spojilo, aby se mě zbavili. Tato skutečnost mne velmi irituje, neboť jsem své bratry měl vždy v lásce. Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl, že se jich zbavím.“
Já: „Jak dlouhé?“
E: „Nu, moc né. Po tom, co jsem se to dozvěděl, to byly tak dvě minuty.“
Já: „Musel jste bratry opravdu milovat.“
E: „Vskutku.“
Já: „Stále ale nechápu, co tady všichni děláme.“
E: „Ach ano. Jak jsem řekl, rozhodl jsem se, že se bratrů zbavím a jak sám jistě víte, pane Andersone, není to snadná záležitost. Ani pro mě!“
Já: „Jepha a Stuarta je mi líto.“
E: „Ne není, ale to je vedlejší. Rád bych využil vašich služeb.“
Já: „Kdybyste neměl oblek a buřinku nejméně za dvacet tisíc (dolarů), řekl bych, že jste jen chudák, co si mě chce koupit a neví o tom, že nejsem na prodej.“
E: „Dvacet tři tisíce, ale to není důležité. Důležité je, že jsem si vás již koupil, ale ještě o tom nevíte. Před vámi na stole leží notebook, prosím, otevřete ho.“
Otevřel jsem.
Já: „A kurva!“
E: „Takto se vyjadřujete o vaší družce? Slyšel jsem, že mravy poslední dobou docela uvadají.“
Já: „Kde je?“
E: „Jak sám vidíte, pane Andersone, je ve velmi zabezpečené místnosti, místnost je v domě, který v životě nenajdete, leda že bych vám o něm pověděl, což je krajně nepravděpodobné, dokud budou žít moji bratři.“
Já: „Pak je obchod domluven, ale pamatujte, že vás jednou zabiju.“
E: „Ano, píšu si: jednou mě pan Anderson zabije. Ale obchod ještě domluven není.“
Já: „Eh?“
E: „Výprava za dobrodružstvím.“
Já: „Eeh?“
E: „Velmi mne překvapilo, když jsem toto slovní spojení slyšel. Pan Port ho používá s oblibou pro mise, či úkoly, u kterých je pravděpodobnost úmrtí těch, kterým je zadal asi tak 98%.“
Já: „Vsázel jsem tak na sedmdesát.“
E: „Pak jste se šeredně mýlil, pane Andersone.“
Já: „To je mi podobné.“
E: „Abych rozvinul myšlenku - fakt, že pan Port žije, mě rozhořčil i potěšil zároveň. Rozhořčil, neboť ho krajně nemám v oblibě a potěšilo, neboť má něco, co patřilo a stále patří mně.“
Já: „Politováníhodná záležitost, ale jak se tím mění náš plán?“
E: „Samozřejmě požaduji navrácení oné věci.“
D: „Co je to za věc.“
E: „Když se panu Portovi zmíníte o mé osobě, bude jistě vědět.“
Já: „Takže máme jít za tím skoro senilním bláznem a požadovat tu onu vaší záhadně tajuplnou věc a doufat, že nám jí vydá?“
E: „Zkusit to můžete, ale já bych doporučoval jiný postup.“
Já: „?“
E: „Půjdete za panem Portem a vysvětlíte mu situaci. Trochu upraveně.“
Já: „Ano?“
E: „Ano, a to tak, že jste čekali v autě a viděli jste, jak vstupuje váš muž do tohoto zařízení, ale po chvíli jste viděli i mou osou, jak vstupuji do téhož zařízení, jelikož jste nechtěli….

***

Já: „… jelikož jsme z pochopitelných důvodů nechtěli zasahovat, tak jsme potom, co zmínění pánové odešli, omrkli situaci.“
Port: „Egberts! Prašivec. Co vůbec dělá ve městě? Čekal bych ho všude, dokonce se dívám na záchodě na strop, jestli tam není, ale že si takhle drze nakráčí do té putiky, to bych nečekal!“
Já: „Jak jsem říkal, šli jsme omrknout situaci, jestli něco nezjistíme. Barman byl docela ukecanej, takže za pár babek nám vysypal vše, co slyšel. Egberts prý dává dohromady skupinu, které pro něj zajistí jednu věc, kterou mu kdysi dávno někdo odcizil.“
D: „Štípnul nebo čmajznul říkal!“
Já: „Kuš.“
P: „Jde po mě, pánové. Zrušte si svoje penzijní, protože vám bude k ničemu.“
D: „Cože?“
P: „Jestli chcípnu já, vy taky!“
Já: „Jak víte, že jde zrovna po vás?“
P: „Kdo asi myslíte, že mu tu věc štíp.“
D: „Že jste vrah, to vím. Ale že byste někomu něco ukradl?!“
P: „Ukradl by si to i svý babičce, kdyby si věděl, že to má.“
Já: „Ale co má?“
P: „Pandora.“
Já: „Jako ta planeta?“
P: „Né ty tupče! Pandořina skříňka, nebo alespoň to tak nazýváme.“
Já: „To jako ta skříňka, kterou když otevřete, tak skončí svět?“
P: „Ne, to jako skříňka, kterou když zavřete, tak teprve svět začne.“
Já: „To jako vážně?“
P: „Jo, jen svět začne fungovat podle toho, kdo jí zavře.“
Já: „Tak proto… Vy jste jí zavřel, a proto dnes svět funguje takhle pošahaně.“
P: „Ne, já se jí ani nedotknul, je stále otevřená.“
Já: „Pak se vám omlouvám. Kde teď skříňka je?“
P: „Pah.“
D: „Cože? To je kde.“
P: „Nebuď kretén.“
Já: „Vy to nevíte…“

***

Otázky. Otázky. A zase otázky! Pracovat pro Egbertse, byť má proti mně pádné argumenty, není úplně nejlepší nápad. Druhá možnost je věřit senilnímu starcovi, který toho, jak se zdá, ví víc, než poví a zřejmě to ani není tak senilní blázen, jak jsem se domníval. Sklenka, nad kterou zrovna přemýšlím, je opět prázdná.

Já: „Barmane! Ještě jednou. Dvojtou.“

Mysl mi to nezjasní, ale ani jí to moc neuškodí. Musím si to důkladně promyslet. Není zrovna moc možností, jak z toho ven. Musím zjistit, kde drží Moniku, takže zatím budu hrát pouze sám za sebe. Stanout proti bratrům se mi znovu nechce. Proti Jephovi a Stuartovi to bylo jiné. Roky plánované akce s takovou podporou, kterou už dnes jen těžko budu shánět. Ale tehdy jsem byl někdo jiný, byl jsem něčím jiným. Musím otevřít svou mysl.