Časoprostorové kontinuum

Zase a znovu. Ať se snažil sebevíc, sám sobě neutekl. Zahleděn do zrcadla, do svých vlastních očí, viděl tu hloubku. A prázdnotu. Nedokázal myslet, jen cítil ten neurčitý pocit. Odhodlání, hrdost, porážku, zlomenost. Směsice těchto pocitů se mu rozpouštěla v krvi. Jako bolest, jako lék. Cítil, jak ho pohlcuje samota svého vlastního já a zároveň společnost všech jeho blízkých. Ráno bude zase vše ve starých kolejích, ale teď, když opět potkal sám sebe, nechtěl nic, ale přitom chtěl všechno. Jediná jeho myšlenka byla na ní. Její hlas, její vůni, její pohledy, její doteky. Nikdy s ní nebyl ale přitom je pořád s ní.

Ujížděje tmou noci rychlostí světla, stál na místě pod světlem lamp a půlnočního měsíce. Už jen pár hodin a vše bude jak má. Nebo snad, tak jak nemá? Nadechl se čerstvého vzduchu, jehož chlad cítil každou buňkou svého těla. Chtěl kráčet dál, vstříc té tmě. Té tmě, která ho tak přitahovala. Té tmě která ho tak odrazovala. Chtěl udělat ten rozhodující krok.

Zpěv ptáku za otevřeným oknem ho už nenechal spát. Pohladil ji ve vlasech a vstal vstříc novému dni. Pár cviků, sprcha, snídaně. Běžné ráno, jako kterékoliv jiné. Byla krásná. Při odchodu ji dal pusu na čelo. Jak sladce spí. Záviděl sám sobě, dokonalost vlastního života, tu idylku, po které každý touží. Práce, oběd, práce, cesta domů a mohl být zase s ní. Těšil se. Těšila se. Láska. Ukázkový příklad vhodný do hodin občanské nauky. Ideální rodina.

Otevřel láhev červeného vína. Jeho poslední. Zamýšlel se nad životem, který prožil. Byl si jistý, že stál za to. Nelitoval svých dřívějších rozhodnutí. Konečně nastal ten čas, kdy byl připravený odejít. Kamkoliv bude potřeba. Pryč. Už na to měl věk. Byl tak starý a přitom mlád. Usmíval se. Napil se ze sklenky a polkl. Naposledy vydechl a odešel. Pryč a přitom blízko. Zase a znovu