Chrám našeho těla

Autobus se pomalu plnil návštěvníky končícího veletrhu, ženy ukládaly objemné tašky do úschovny v jeho podbřišku, leckteří pánové kolébavou chůzí značně přiopilí snažili se vylézt do schodů a usadit na sedadlech.
Vedoucí zájezdu korpulentní paní s širokými boky a velkým pozadím a to tak velkým, že pokud chtěla projít uličkou mezi sedadly, musela jít na štorc kontrolovala, zda dorazili všichni.
„Počkej, až dorazíme domů! Já ti ukážu! Takhle chlastat na slunci! Kvůli tobě budeme muset zastavovat po každým hrbolu!“ Vyčítala žena muži, který měl přivřená víčka a škytal.
„Nech toho…škyt!… vylezla si támhle někde ze zemljanky, a mně budeš prudit… když jsem… škyt… k vám začal chodit, měli jste všude hliněný podlahy.“ Žen zrudla a zmlkla.
„Koupil jsem si kuřecí stehno. Grilovaný. Takovou jsem na něj měl chuť… a když se propracuju ke kosti, byla tam krev! No nedopečený! Fuj, až se mi zvedl kufr.“ Ztěžoval si jeden sousedovi.
„No – abys z toho ještě neměl polízanici.“
Autobus vyjel z parkoviště, a pokračoval po hlavní z města.
„Hele – tady nikdo nesedí! Asi jsme na někoho zapomněli!“ Zakřičela dívka sedící před zadními sedadly.
Autobus přibrzdil a vedoucí zájezdu začala telefonovat.
„Nojo, Mazda! Zase ona. Prý se sveze se sousedama ze vsi, nemáme si dělat starosti.“ A pokynula řidiči - autobus pokračoval v jízdě.
„Tak ti sedím na tom posedu, flintu připravenou a takhle koukám přes to hledí do kukuřice. Najednou – začne se vlnit. Říkám si – páni, to budou aspoň dvě prasata! A tak mně to rozrajcovalo, až mně svrběly prsty. Připravím se, že tam zatupluju – a najednou vyleze stará Kyška s rancem kukuřičných klasů na zádech. Vopotil jsem se až mezi půlkama! Ty vole – dyť já jí málem trefil!“
„O tý mi povídej,“ odpověděl spolusedící. „Neměla žádnou louku a vykrmovala plno králíků. Všechno ukradla. Taky se musela snažit. Ono mít o třicet let mladšího milence, to sebou člověk asi musí mrskat. Ty její nabíraný sukně, když s ní vytáčel o bále! Ale nohy měla hezký. Dokonce jí koukaly bílý kalhotky, když s ní točil.“ A oba pánové si nostalgicky povzdechli.
„Prosím vás, zastavte! Já musím!“ zakřičel muž s kuřecím stehnem, vyběhnul rychle ze dveří a zmizel v lánu řepky.
„Ten bude mít žlutou prdel.“ Zachechtal se jeho spolusedící a strhnul všechny ostatní.

Pán žlutou prdel neměl. Zakřičel totiž pozdě, a než doběhl do řepky, obsah kalhot mu začal stékat po nohách. Jak říkala maminka – když se bouká huba, nic ji nezastaví. Ale chrám našeho těla zazní jinými tóny varhan, než si kolikrát myslíme.