Leporelo

Vezměte několik obrázků a srovnejte je za sebou. Vznikne tak efekt, že se děj na obrázcích pohybuje. Vznikne film.

Jednoduchý návod. Vše se vlastně dá zachytit pouhým malováním obrázků. A když budeme chtít si je připomenout, pustíme je rychle za sebou.

Třeba vzpomínka na šumící vodopád a na vodu, která se s rámusem rozbila dole o kameny. Deset obrázlků, snad tisíc.

Život jako nekonečné leporelo. Lepenkový papír a pár pastelek. A nutně ruka malíře. Až přestane prohlížení bavit, leporelo zavřeme a možná ho i zahodíme. Někam do koše. A skončí v popelnici a na skládce. Obvykle ale zahazujeme jen ta, která se nám nelíbí nebo přestala líbit.

I ta ne moc povedená však tvořil život. Bylo by však moc pokorné jej založit do knihovny. Vždyť život je tak krátký a kdo si chce ten krátký čas, který nám je vyměřen na tomto světě ještě kazit.

Malé dítě se batolí kolem stolku. Na něm stojí konvice a hrnečky s čajem. Vyčerpaná matka v němém úžasu stíhá jen sledovat děj.

Dítě se zakolíbá, zavrávorá a padá k zemi. V bezmocném zoufalství rukama hledá cokoli, čeho by se mohlo zachytit. Chytá se ubrusu, ale ten je jen položený na stole a sjíždí dolů. Pád dítěte se nezastavil. Dítě dopadá na záda na podlahu. Na něj dopadá ubrus. A s ním i konvice a hrnečky s čajem. Dítě okamžitě začně bolestí brečet. Matka v zápětí vykřikne a ačkoliv tušila již předtím co se děje, teprve nyní bleskově vstává a pomáhá nebohému dítěti, které se opařilo.

Možná se nic strašného nestalo. Možná že dítě skončilo v nemocnici. Kdo ví. Ale stačí jediné.

Z této události, která skončila jakkoli, zůstanou jen vzpomínky. Jen fragmenty a pár obrázků. Nic víc.

Přetočíme film zpět a tentokrát nahrajeme jinou scénu. Odklidit konvici, podržet ubrus, chytit dítě za ručku. Opravdu stačí?

Kdyby ...

Kdyby nevypukla epidemie, kdyby nevypukla válka. Kdyby ...

Chodíme a kráčíme okolo sebe. Třeba se nám to moc nelíbí, ale chodíme. Dýcháme společný vzduch. Každou vteřinou a každým okamžikem.

Starý muž se vyhřívá na lavičce na jarním slunku. Rozkašle se a z jeho úst vylétne mnoho milionů miniaturních bakterií. Bacilů. Kolem třeba projíždí malý chlapec na koloběžce. Je veselý a šťastný. Konečně jaro! Za pár dní, možná večer uléhá s teplotou. Starý muž dál sedává na lavičce a spokojeně se vyhřívá.

Možná řidič, který brázdí svým kamionem celý svět, právě v tom samém okamžiku dokuřuje svou cigaretu a stejně tak jako tisíce jiných řidičů, vyhazuje nedopalek z okna. Večer klidně odpočívá ve svém voze. V rádiu jsou zrovna zprávy. Podle nich zrovna někde v těch místech, které projížděl, vypuknul požár. Z jeho cigarety. Napadne jej to?

V ten samý okamžik někde na jiném místě budoucí maminka prožívá nejtěžší a také nejkrásnější okamžik svého života. Přivádí na svět jiný život.Radostná událost.

Jinde v tichosti a naprosto v ústraní spalují plameny kremační pece mrtvé lidské tělo.

Lidský život začíná a končí. Začíná v radosti a velikých očekáváních a nadějích. Končí v slzách a hlubokém zármutku. Odešel někdo, kdo již nikdy nebude.

Každý člověk je jedinečný a každý skládá své vlastní leporelo. Neskládá jej však sám. Ti ostatní tu jsou také a oni mu pomáhají.

Leporelo, které, ať se nám nelíbí a nebo líbí, je tu a končí v okamžiku, kdy každý z nás musí odejít na věčný odpočinek.

Když bych mohl mít prosbu a měl tu moc, přál bych si, aby každé leporelo bylo šťastné a aby každý tvůrce leporela, každý malíř, měl šťastný štětec.