Tlak - pokračování 1

Vím, že nemá cenu se schovávat. Pohlédnu proto stále se slzami v očích na mou spolužačku, která si dřepla naproti mně. Blíží se ke mně její ruka, a já automaticky uhýbám v očekávání ostré rány, která však nepřišla. Místo toho se mi do rukou dostane papírový kapesník. Znovu na ni překvapeně pohlédnu, avšak ona se na mne jen mile usměje. Přijmu kapesník, a otřu si slzy. Zašeptám tiché díky, a bojím se na ni podívat znovu. Pohled proto raději upírám na své ruce, které jsou až nezdravě bledé, a třesou se stejně, jako zbytek mého těla. Z úst mi vyklouzne tichá omluva. Vstávám, a beze slova nechávám spolužačku za sebou. Znovu jdu po schodech, tentokrát však nahoru. O chvíli později už se dotýkám chladné kliky, a přemýšlím, zda je dobrý nápad se vracet. Najednou však uslyším zvuky ze třídy. Učitel se skvěle baví na můj účet, a já jsem si jista, že dnes už se na tuto hodinu nedostavím. Nesnažím se zabránit slzy, a pouze se schovávám do kabinky toalet. Jsem tam tak dlouho, jak jen to jde. Zvonek už před pár minutami oznámil konec poslední vyučovací hodiny, ale já chci mít jistotu, že až si půjdu pro věci, třída bude prázdná. Vcházím do třídy a cítím, jak mě někdo pevně chytl zezadu za obě zápěstí. Vyděšeně sebou cuknu, ale je to marné. Cítím horký den, který přichází od mého třídního učitele. Z očí se mi znovu řinou slzy, vyvolané strachem a bezmocí. Slyším, jak mi potichu nadává, jak mi zase vyčítá, že jsem utekla. Strach mne znovu svírá, jako svěrák a já znovu nedokáži odpovědět, Ucítím ostrou bolest na tváři. Další facka, pomyslím si, ale na nic jiného, než bolestivý sten se nezmohu. Zařve mi něco do ucha tak hlasitě, že nerozeznám, co to bylo za slova. Znovu cítím, jak mi jeho ruka darovala další dvě facky, když v tom někdo vtrhne do místnosti…